.... napadne mě jako první při pomyšlení na letošní právě skončené Vánoce, které měly být naše první ve 3, jako rodičů, jako rodiny. Osud tomu ale chtěl zase jinak a tak jsou naše svátky spíš tragikomickým příběhem pro silvestrovskou sešlost přátel... Ale až za pár let, teď mají ještě příliš hořkou pachuť.
Štědrý den jsme jako obvykle měli trávit u rodičů, kam jsme měli přijít až po odpoledním spaní Kryšťuly, takže přípravy žádné mohutné neprobíhaly a užívali jsme si slavnostní atmosféry rozsvíceného stromečku (který letos poprvé z bezpečnostních důvodů neobsahoval ani jedinou rozbitnou ozdobu, jaká ironie) a pohody pohádek.
Jenže ouha, tatínek, ač sliboval, že pracovat nebude, nakonec bylo všechno jinak a patřičně to všechno zamotalo. Když totiž vyřizoval jeden z hovorů, přičemž se mu pokoušel vysápat na kancelářskou židli zezadu syn, nevydržela jsem a došla ho odnést... Aby nebreptal tatínkovi do hovoru, vzala jsem ho na klín a ač to zásadně nedovoluji, nechala jsem ho prstíky ťapkat po klávesách na notebooku.
Neuběhlo ani pár minut, tatínek hovor ukončil a já se zděšením zjistila "ty woe, Kryštůfku, kde je to tlačítko, kam jsi ho dal????" :-o
S náležitým zděšením jsem začala pátrat po tlačítku Pause/Break (jak příznačné, ano, tatínek si měl dát pauzu...) po všech myslitelných i nemyslitelných místech. Takže jsem prošacovala Kryštůfkovi oblečení, ručky, dokonce plenku, pak sebe, jestli někam nezapadla... To už se k nám přidal tatínek a já mu začala vysvětlovat, že tlačítko prostě chybí a nikde ho nevidím... Stál u gauče a tak jsem dítě odložila vedle něj, odsunula stůl a začala znovu pátrat... Hlavou se mi honily nejčernější scénáře, jaký to je průšvih (a tohle slušné slovo jsem v mysli fakt nepoužila), jestli to tlačítko snědl.... Načež se ozvala dunivá rána, řev.......
Asi nemusím dlouze popisovat, že v tu chvíli se dítě ocitlo na zemi. Tatínek na moji výtku, že u něj stál, tak proč ho proboha nedržel, jen podotkl, že on se nedíval, že on taky hledal... No nic, pozdě bych honit, že ?
Cipíska se mi podařilo během poměrně krátké chvilky utišit, tatínka jsem vyzpovídala a dozvěděla se, že údajně se snažil slézt a tudíž šel ručkama napřed, ne přímo na hlavičku (ale přiznejme si, věřte tatínkům), Kryštůfek nejevil známky otřesu, normálně jedl oběd, normálně po něm spal, zatím co jsme ho chodili kontrolovat a hledali všemožně na internetu následky případného otřesu mozku... Všechno se jevilo tak nějak normálně, takže jsme vyrazili na Štědrovečerní večeři.
Nikdo by neřekl, jak se věci během pár hodin změní. V půl 5 jsme normálně povečeřeli, Kryštůfek si vzal dárky, pravda, moc rozumu z toho ještě neměl, ale to jsme ani nečekali.
Kaši v půl 7. ještě zdánlivě v pohodě snědl a já si říkala, že je jen hrozně unavený, byl to přece jenom náročný den a že tedy zamíříme přes ulici domů. Kaše ale během pár minut letěla na sváteční oblečení matky a letmý dotyk na čelo Kryšťulky naznačoval průšvih, který teploměr posléze jen potvrdil.
38,6°C to už není legrace, ale čípek to zachrání.
No, nezachránil.
Ve zkratce - po několikeré kontrole nás o půlnoci zburcoval pláč, horká hlavička naznačovala pravý opak toho, že čípek pomohl, teploměr ukazoval strašidelných 40,4° a když z žaludku letěla i vlažná voda, která měla zahnat žízeň, už jsem nelenila a zavelela k cestě do nemocnice :-(
Na pohotovosti v 1 hodinu ráno kupodivu nebyla fronta, před námi v ordinaci jedno dítko, za námi už pak přicházeli další a další rodiče s více či méně nemocnými dětmi.
Po zběžném vyšetření službu konajícím lékařem a ujištění, že jestli ten dílek snědl, tak nezbývá, než čekat, až vyjde, ale pravděpodobnost je malá, i úraz z pádu dr. označil za málo pravděpodobný vzhledem k výšce gauče. Ale tak nechali si nás tam.
Popisovat dlouze vybavenost nebo komfort současných nemocnic nebudu, protože každá maminka, která tam musela někdy trávit byť jen den se svým dítkem si jistě dokáže představit.
Postel, přebalovací pult, umyvadlo a vanička pro prcka, skříň na oblečení pro doprovod (který je ale stejně jako dítě přijatý, dostane náramek a nesmí opustit bez vědomí personálu patro), ovšem co mě šokovalo, byla ocelová "postýlka", resp. lépe řečeno klec. Představa, jak v ní dítě klidně a nerušeně spí, mi přišla jako zcela nesmyslná hned na začátku, ale OK, jako prostředek k zajištění bezpečnosti, kdy musí doprovod třeba na toaletu nebo sehnat dítěti jídlo, se použít dala.
Kryštůfek tak "spinkal" se mnou ve velké posteli, při čemž jeho jsem přikrývala, aby ještě nenachladl, až se z horečky zpotí, sama jsem pak měla holé záda a odnesla si pevně doufám jen ztuhlé svaly a ne problém s ledvinami.
Do rána jsme ani jeden moc nenaspali, spaní dítěte přes den v nemocnici je absolutní nesmysl - jakmile usne, vsaďte krk na to, že vám přinesou svačinu, nebo přijde někdo vytírat, případně je nezbytně nutné podepsat nějaké lejstro.
Naštěstí po úmorném úterý, kdy mi neustálé poponášení vzlykajícího uzlíčku po pokoji sem a tam uličkou dlouhou stěží 6 metrů, ve středu teplota klesla na hranici 37° , tatínek radostně psal, že tlačítko bylo objeveno pod gaučem a tak jsem mohla zkusit uprosit lékařku, že doma nám to určitě prospěje lépe, teplotu už prakticky Kryštůfek nemá, sono hlavičky dopadlo taky dobře, čípky a kapky do nosu doma taky máme.... Tak co tam, jen tam zabíráme postel ?
Naštěstí byly ty Vánoce, takže se mi podařilo obměkčit zpočátku neoblomnou dr. aby nás opravdu propustila.
Uffff..... Domů jsme se dostali 26.12. v 5 hodin odpoledne, svátky v háji a jak jsem prohlásila - od příště je ze mne asi Jehovistka.... a slavit se nebude nic a basta :-)
Kryštůfkova obvodní pediatrička, ke které jsme měli nařízeno se přijít ukázat do konce týdne, celou naši vánoční historku přijala s úsměvem a souhlasným pokyvováním, že si stejně jako oba lékaři v nemocnici myslí, že se zkrátka jako obvykle sešlo několik hloupých okolností najednou. Kryštůfek s největší pravděpodobností zvracel ne z pádu z gauče, ale začínající virózy a vysoké horečky.
Ale přiznejme si, která máma by v takové situaci jednala jinak, dítě nechala doma a riskovala, že se jedná o větší průšvih ?
PS: A aby toho nebylo málo, tak dneska přišla další komická scéna - jak prohlásil partner - nejspíš zaúřadoval "Duch Vánoc", protože bez jakéhokoli zásahu kohokoli z nás se nám prostě zřítil stromeček....
Já věděla, proč na něj letos nedávám ani jedinou rozbitnou ozdobu :-D
..... Zakleté Vánoce :-)
čtvrtek 27. prosince 2012
středa 12. září 2012
Ten čas ....
..... tak strašně rychle utíká.....
Právě dneska uběhlo už neuvěřitelných 6 měsíců od chvíle, kdy se Kryštůfek za dramatických okolností poprvé podíval na tenhle svět zvenčí.
V nekonečném seriálu Ulice běžel 2151. díl, zatím co dnes spolu můžeme sledovat už epizodu s pořadovým číslem 2238., prababička oslavila svoje 92.narozeniny, máme za sebou krásné jaro, horké léto, 5 měsíců s odsávačkou v pohotovosti a více, než 3 měsíce každodenního "boje" se cvičením Vojtovou metodou.
Spolu s rychle plynoucím časem a postupnými drobnými krůčky Kryštůfka se pomaličku vytrácí prvotní děsivá představa, že třeba zrovna naše miminko neuvidí, neuslyší, nebude hýbat končetinami... Samozřejmě pořád zůstává obava, zda je jeho psychomotorický vývoj alespoň jakž takž v rámci "normy" , ale to nikdo nedokáže říct, ani byť jen odhadnout, takže nezbývá, než jen čekat a doufat.
A radovat se z každé maličkosti, které si my rodiče a taky ostatní z okolí všimneme... Ať už to byl první úsměv někdy v 8.týdnu, první žvatlání, první šmátrání po hračce, první správné pasení koníčku, otočení na bok, nebo dokonce bříško. S úžasem jsme sledovali rychlost, se kterou dokáže cipísek převálet sudy po celé posteli tam a zase zpátky... S nadšením jsem tatínkovi hlásila první klubající se zoubek (11.8.), 26.8. se vyklubal i druhý.
S očima navrch hlavy zkoumáme, jak se dokáže "složit do kostičky", když se snaží ochutnávat vlastní palec u nohy :-)
Na to zlé nechci vzpomínat... Nechci si už číst zpětně svoje první příspěvky a vhánět si znovu slzy do očí, nechci si připomínat ten obrovský strach, který jsem prožívala prvních několik hodin, nebo dní, než jsem Kryštůfka mohla aspoň poprvé uvidět a pohladit.
Chci doufat, že to nejhorší, co ještě musíme zažít, je několik kontrol v ambulanci pro rizikové novorozence a na neurologii, pár měsíců cvičení... a pak konečně začne ta krásná doba užívání si... :-)
Tak nám držte palce. Díííky. ;-)
Právě dneska uběhlo už neuvěřitelných 6 měsíců od chvíle, kdy se Kryštůfek za dramatických okolností poprvé podíval na tenhle svět zvenčí.
V nekonečném seriálu Ulice běžel 2151. díl, zatím co dnes spolu můžeme sledovat už epizodu s pořadovým číslem 2238., prababička oslavila svoje 92.narozeniny, máme za sebou krásné jaro, horké léto, 5 měsíců s odsávačkou v pohotovosti a více, než 3 měsíce každodenního "boje" se cvičením Vojtovou metodou.
Spolu s rychle plynoucím časem a postupnými drobnými krůčky Kryštůfka se pomaličku vytrácí prvotní děsivá představa, že třeba zrovna naše miminko neuvidí, neuslyší, nebude hýbat končetinami... Samozřejmě pořád zůstává obava, zda je jeho psychomotorický vývoj alespoň jakž takž v rámci "normy" , ale to nikdo nedokáže říct, ani byť jen odhadnout, takže nezbývá, než jen čekat a doufat.
A radovat se z každé maličkosti, které si my rodiče a taky ostatní z okolí všimneme... Ať už to byl první úsměv někdy v 8.týdnu, první žvatlání, první šmátrání po hračce, první správné pasení koníčku, otočení na bok, nebo dokonce bříško. S úžasem jsme sledovali rychlost, se kterou dokáže cipísek převálet sudy po celé posteli tam a zase zpátky... S nadšením jsem tatínkovi hlásila první klubající se zoubek (11.8.), 26.8. se vyklubal i druhý.
S očima navrch hlavy zkoumáme, jak se dokáže "složit do kostičky", když se snaží ochutnávat vlastní palec u nohy :-)
Na to zlé nechci vzpomínat... Nechci si už číst zpětně svoje první příspěvky a vhánět si znovu slzy do očí, nechci si připomínat ten obrovský strach, který jsem prožívala prvních několik hodin, nebo dní, než jsem Kryštůfka mohla aspoň poprvé uvidět a pohladit.
Chci doufat, že to nejhorší, co ještě musíme zažít, je několik kontrol v ambulanci pro rizikové novorozence a na neurologii, pár měsíců cvičení... a pak konečně začne ta krásná doba užívání si... :-)
Tak nám držte palce. Díííky. ;-)
neděle 12. srpna 2012
Dneska uplynul další měsíc....
od okamžiku, kdy jsem se poprvé podíval na svět...
Od posledních řádků se toho taky událo docela dost.
Byl jsem na kontrole na neurologii a v ambulanci pro rizikové novorozence. Paní dr. z rizikovky byla spokojená, že jsem šikovný, ale když se šla zeptat paní neuroložky, která se mnou zkoušela všelijaké testy motoriky, tak ta říkala "no nějaké mouchy tam ještě jsou" Sice nevím, co jsou to ty mouchy, ale asi to znamená, že ještě neumím všechno co bych měl a jak bych měl umět.
Prý budu ještě muset hooodně cvičit (óóóó jééé, to je ale otrava)
Následující den jsem šel ke svojí paní doktorce. Ta je na mě moc hodná, ale zvážila mě a řekla, že už mám přírůstek váhy na dolní hranici a musím začít baštit i jiné věci, než mléko.
Prý má mamka začít mrkvičkou, bramborem, večer kašičkou... Postupně přidávat "mladé maso", kuřečí, telecí nebo králičí.
Zase nějaká novost, no jak já se s tím poperu ???
Ale už jsem to pár dní zkusil a ač se mamka bála, že budu prskat všude kolem sebe, mrkvička a kašička mi tak chutnaly, že do mě spadly a chtěl jsem ještě nášup... Musel jsem si ale dát zase jenom mléko, aby mě nebolelo bříško.
Konečně jsme taky vychytali systém krmeni tak, bychom mohli pěkné letní dny trávit venku, takže jezdíme na výlety, v termosce máme horkou vodu a v lahvičkách rozdělené dávky mléka a tak mě můžou nakrmit, kdykoli já si vzpomenu :-)
Taky jsem dostal novou cestovní postýlku, protože v druhé polovině září chceme jet s mamkou, taťkou a taky babičkou a dědou na nějaký větší výlet, tak abych měl kde spinkat. Docela se mi v ní zatím líbí :-)
Jo ale úplně největší novinka je, že den před svými 5.malými narozeninami (5.měsíců) máma zjistila, že mám první proříznutou hranku zoubku. Do zubu jako má táta to má ještě daleko, ale nebojte, já to doženu a brzo je rafnu :-D
Od posledních řádků se toho taky událo docela dost.
Byl jsem na kontrole na neurologii a v ambulanci pro rizikové novorozence. Paní dr. z rizikovky byla spokojená, že jsem šikovný, ale když se šla zeptat paní neuroložky, která se mnou zkoušela všelijaké testy motoriky, tak ta říkala "no nějaké mouchy tam ještě jsou" Sice nevím, co jsou to ty mouchy, ale asi to znamená, že ještě neumím všechno co bych měl a jak bych měl umět.
Prý budu ještě muset hooodně cvičit (óóóó jééé, to je ale otrava)
Následující den jsem šel ke svojí paní doktorce. Ta je na mě moc hodná, ale zvážila mě a řekla, že už mám přírůstek váhy na dolní hranici a musím začít baštit i jiné věci, než mléko.
Prý má mamka začít mrkvičkou, bramborem, večer kašičkou... Postupně přidávat "mladé maso", kuřečí, telecí nebo králičí.
Zase nějaká novost, no jak já se s tím poperu ???
Ale už jsem to pár dní zkusil a ač se mamka bála, že budu prskat všude kolem sebe, mrkvička a kašička mi tak chutnaly, že do mě spadly a chtěl jsem ještě nášup... Musel jsem si ale dát zase jenom mléko, aby mě nebolelo bříško.
Konečně jsme taky vychytali systém krmeni tak, bychom mohli pěkné letní dny trávit venku, takže jezdíme na výlety, v termosce máme horkou vodu a v lahvičkách rozdělené dávky mléka a tak mě můžou nakrmit, kdykoli já si vzpomenu :-)
Taky jsem dostal novou cestovní postýlku, protože v druhé polovině září chceme jet s mamkou, taťkou a taky babičkou a dědou na nějaký větší výlet, tak abych měl kde spinkat. Docela se mi v ní zatím líbí :-)
Jo ale úplně největší novinka je, že den před svými 5.malými narozeninami (5.měsíců) máma zjistila, že mám první proříznutou hranku zoubku. Do zubu jako má táta to má ještě daleko, ale nebojte, já to doženu a brzo je rafnu :-D
pátek 13. července 2012
Je až neuvěřitelné....
... jak ten čas rychle letí, včera jsem měl rovné 4 měsíce. Z malinkatého miminka, které jen leželo, křičelo a chtělo se chovat, se stal už skoro velký chlap :-)))
Vyrostl jsem o nějakých 10-12cm a přibral na dvojnásobek svojí porodní váhy.
Taky mlíčka už sním jednou tolik, když jsem odcházel z porodnice, zbaštil jsem stěží 60ml na jednu porci, dneska si dám hravě 130. :-)
Hodně jsem se toho i naučil, i když se to mámě někdy nezdá a pořááád se mnou není spokojená :-D
Umím zvedat pokrčené nožky nad plínku, sleduju hračky, chňapám po nich, jakmile něco ukořistím, první cesta vede do pusy, abych zjistil, jestli to není náhodou nějaká dobrota :-)
Pasu koníčky a héééč, už nepadám, když se nakloním na bok, abych si prohlídnul něco děsně zajímavého, tak se dokážu vrátit zase zpátky. Hrozně mě baví zkoušet, jestli to, co mám zrovna před sebou / pod sebou, vydává zvuky a tak do toho škrábu nehtíkama.
A mooooc rád se směju :-))) Na mámu, na tátu, na babičku i dědu, zkrátka na všechny, které mám rád.
Když se jo snažím, podaří se mi ze zad přetočit na bok, někdy až na bříško, takže už mě nemůžou pustit z očí, jsem totiž děsné šídlo.
Před spaním nejraději proháním rodiče sem a tam, aby mě otočili do správné polohy, když se otočím jako vrtule o 180° :-D
A posledních pár dní se snažím mamce dělat radost a zvládnout tzv. trakční test, dříve, když mě vleže potáhli za ručky, visela mi hlavička, jako miminku, ale teď už skoro pokaždé zvládnu nechat ji vodorovně s tělem. Musíme se ale zeptat sestřičky, jestli to zase nedělám špatně, jako když jsem ze začátku pásl koníčky.
Takže co mámo, když si tohle všechno přečteš černé na bílém --- jsem nebo nejsem šikula ? ;-)
Vyrostl jsem o nějakých 10-12cm a přibral na dvojnásobek svojí porodní váhy.
Taky mlíčka už sním jednou tolik, když jsem odcházel z porodnice, zbaštil jsem stěží 60ml na jednu porci, dneska si dám hravě 130. :-)
Hodně jsem se toho i naučil, i když se to mámě někdy nezdá a pořááád se mnou není spokojená :-D
Umím zvedat pokrčené nožky nad plínku, sleduju hračky, chňapám po nich, jakmile něco ukořistím, první cesta vede do pusy, abych zjistil, jestli to není náhodou nějaká dobrota :-)
Pasu koníčky a héééč, už nepadám, když se nakloním na bok, abych si prohlídnul něco děsně zajímavého, tak se dokážu vrátit zase zpátky. Hrozně mě baví zkoušet, jestli to, co mám zrovna před sebou / pod sebou, vydává zvuky a tak do toho škrábu nehtíkama.
A mooooc rád se směju :-))) Na mámu, na tátu, na babičku i dědu, zkrátka na všechny, které mám rád.
Když se jo snažím, podaří se mi ze zad přetočit na bok, někdy až na bříško, takže už mě nemůžou pustit z očí, jsem totiž děsné šídlo.
Před spaním nejraději proháním rodiče sem a tam, aby mě otočili do správné polohy, když se otočím jako vrtule o 180° :-D
A posledních pár dní se snažím mamce dělat radost a zvládnout tzv. trakční test, dříve, když mě vleže potáhli za ručky, visela mi hlavička, jako miminku, ale teď už skoro pokaždé zvládnu nechat ji vodorovně s tělem. Musíme se ale zeptat sestřičky, jestli to zase nedělám špatně, jako když jsem ze začátku pásl koníčky.
Takže co mámo, když si tohle všechno přečteš černé na bílém --- jsem nebo nejsem šikula ? ;-)
středa 11. července 2012
Hlásíme se....
... po delší odmlce, během které se toho událo docela hodně.
Cipísek si odbyl druhou (a hurá, poslední) kontrolu kyčlí, víckrát nemusíme, všechno je v pořádku :-)
Včera jsme byli taky na kontrole na kardiologii, Kryštůfkovi kromě UTZ natočili i EKG a pan dr. vypadal spokojeně, takže nás taky propustil a kontrola jen v případě, kdy by se například v případě nemoci objevil nějaký šelest nebo něco podobného... Ulevilo se mi, i když přiznávám, že tady jsem s jiným výsledkem ani nepočítala a kontrolu brala jen jako formalitu.
Dál poctivě cvičíme 2 cviky Vojtovky, měli bychom 4 krát denně, ale je fakt, že ve vedrech, která nás poslední dny trápí, je Kryštůfek spavější a unavenější, takže maličko "švindlujeme" a stíháme jen 3x.
Samozřejmě, stejně jako většina dětí, cipísek u cvičení ječí, jako postřelený jelen, ale dobrou známkou toho, že to není o bolesti, ale nepohodlí a omezování pohybu, je to, že jakmile docvičíme, je schopný se na nás během lusknutí prstů tlemit od ucha k uchu.
Sestřička je z jeho pokroků spokojená.
Donedávna ale nebyla mamka, takže si prošla pár doooost hnusnýma depkama, když týden po týdnu viděla, jak poctivě dřeme a hlavička pořád nic, při "trakčním testu" (miminko na zádech se lehce potáhne za ručky a hlavička musí jít vodorovně s tělem nahoru, nezůstat viset dolů) cipísek pořád nic...
Když jsem to zmínila před sestřičkou, snažila se mě uklidnit, že je klidně dost dobře možné, že prcek bude tu šíji mít slabší pořád a tenhle test třeba nikdy nezvládne, ale nemusí to mít vliv na další vývoj... Dokonce mi tvrdila, že přesně rozumí mým pocitům a obavám, protože samotné se jí narodila přidušená holčička, která měla zakrvácené oční pozadí a měsíc neviděla.... A naprosto vystihla pocity, které mnou po nocích cloumají, zatím co jiné maminky se můžou chlubit, co už jejich dětičky umí a zvládají, já mám v hlavě jen kdy a ke kterému doktoru ještě musíme...
Umocněno tím, že všude v okolí se rodí samé krásné, hodné a hlavně zdravé dětičky, bezproblémovými pár hodin trvajícími porody, místo čehož my jsme dospěli ke skóru:
15% lidí se léčí s neplodností
0,2 - 0,4% (cca 200-400 dětí ročně ze 100 tisíc narozených) se potýkají se stejným průšvihem, jako Kryštofek
a dodatečně jsem ještě zjistila při čtení časopisu Maminka při jedné z posledních radostí, která mi zbyla (v horké vaně), že právě číslo, které jsem měla v porodnici, se věnovalo v článku "Chladem do života" hypotermii u dětí, které prodělaly u porodu závažnou komplikaci přidušení .... No řekněte, jaká je pravděpodobnost tohohle ??? :-o
tohle všechno už prostě bylo moc... Proč se tohle všechno musí stát právě mně a nemůžu mít ani tu maličkou špetku štěstí, že po nekonečném 5 let trvajícím čekání na ten maličký zázrak, si aspoň můžu užívat krásné zdravé miminko ??
Vylepšily to ale 2 probdělé a proslzené noci a následná cipískova odměna v podobě (snad správně) zvládnutého trakčního testu :-)
Takže už jsem zase plná optimismu a víry, že všechno to jeho "natahování na skřipec" a "mučení" má smysl :-)
Cipísek si odbyl druhou (a hurá, poslední) kontrolu kyčlí, víckrát nemusíme, všechno je v pořádku :-)
Včera jsme byli taky na kontrole na kardiologii, Kryštůfkovi kromě UTZ natočili i EKG a pan dr. vypadal spokojeně, takže nás taky propustil a kontrola jen v případě, kdy by se například v případě nemoci objevil nějaký šelest nebo něco podobného... Ulevilo se mi, i když přiznávám, že tady jsem s jiným výsledkem ani nepočítala a kontrolu brala jen jako formalitu.
Dál poctivě cvičíme 2 cviky Vojtovky, měli bychom 4 krát denně, ale je fakt, že ve vedrech, která nás poslední dny trápí, je Kryštůfek spavější a unavenější, takže maličko "švindlujeme" a stíháme jen 3x.
Samozřejmě, stejně jako většina dětí, cipísek u cvičení ječí, jako postřelený jelen, ale dobrou známkou toho, že to není o bolesti, ale nepohodlí a omezování pohybu, je to, že jakmile docvičíme, je schopný se na nás během lusknutí prstů tlemit od ucha k uchu.
Sestřička je z jeho pokroků spokojená.
Donedávna ale nebyla mamka, takže si prošla pár doooost hnusnýma depkama, když týden po týdnu viděla, jak poctivě dřeme a hlavička pořád nic, při "trakčním testu" (miminko na zádech se lehce potáhne za ručky a hlavička musí jít vodorovně s tělem nahoru, nezůstat viset dolů) cipísek pořád nic...
Když jsem to zmínila před sestřičkou, snažila se mě uklidnit, že je klidně dost dobře možné, že prcek bude tu šíji mít slabší pořád a tenhle test třeba nikdy nezvládne, ale nemusí to mít vliv na další vývoj... Dokonce mi tvrdila, že přesně rozumí mým pocitům a obavám, protože samotné se jí narodila přidušená holčička, která měla zakrvácené oční pozadí a měsíc neviděla.... A naprosto vystihla pocity, které mnou po nocích cloumají, zatím co jiné maminky se můžou chlubit, co už jejich dětičky umí a zvládají, já mám v hlavě jen kdy a ke kterému doktoru ještě musíme...
Umocněno tím, že všude v okolí se rodí samé krásné, hodné a hlavně zdravé dětičky, bezproblémovými pár hodin trvajícími porody, místo čehož my jsme dospěli ke skóru:
15% lidí se léčí s neplodností
0,2 - 0,4% (cca 200-400 dětí ročně ze 100 tisíc narozených) se potýkají se stejným průšvihem, jako Kryštofek
a dodatečně jsem ještě zjistila při čtení časopisu Maminka při jedné z posledních radostí, která mi zbyla (v horké vaně), že právě číslo, které jsem měla v porodnici, se věnovalo v článku "Chladem do života" hypotermii u dětí, které prodělaly u porodu závažnou komplikaci přidušení .... No řekněte, jaká je pravděpodobnost tohohle ??? :-o
tohle všechno už prostě bylo moc... Proč se tohle všechno musí stát právě mně a nemůžu mít ani tu maličkou špetku štěstí, že po nekonečném 5 let trvajícím čekání na ten maličký zázrak, si aspoň můžu užívat krásné zdravé miminko ??
Vylepšily to ale 2 probdělé a proslzené noci a následná cipískova odměna v podobě (snad správně) zvládnutého trakčního testu :-)
Takže už jsem zase plná optimismu a víry, že všechno to jeho "natahování na skřipec" a "mučení" má smysl :-)
úterý 12. června 2012
Máme přesně 3 měsíce.....
... a rosteme jako z vody
12.3. - 3200 g a 50 cm
04.4. - 4000 g
24.4. - 4550 g a 53 cm (6 týdnů)
14.5. - 5050 g
28.5. - 5350 g a 57 cm (11 týdnů)
12.6. - 5700 g a 59 cm (rovné 3 měsíce)
Dneska se cipísek dokonce decentně na dr. usmál, zaguglal, popásl koníčky... Prý je šikovný, příště máme přijít za měsíc, pokud bude všechno v pořádku.
Začali jsme taky chodit na rehabilitace, zatím máme 4x denně 1 cvik, ale zítra přibude další... Kryštůfek u toho obvykle řve, jako by ho na nože brali, ale nedá se nic dělat, "protahovat" (protože slovo trápit před ním nesmím říkat, aby ke cvičení nezískal negativní postoj) se musí....
Je ale pravda, že koníčky už pase líp, už se zdaleka tolik nestaví na dlaně a zůstane déle na loktech, čímž se tolik nepřevrací, jen když má neodbytnou touhu omrknout něco, co je zcela mimo jeho zorné pole.
Stejně tak se už nepne "do luku", sice pořád za nejzajímavější pohled považuje to, co má za hlavou, ale většinou taky stačí mu ten výhled prostě zakrýt rukou nebo třeba polštářem a sám se srovná.
Další skvělá zpráva je, že pořád ještě nám stačí mléko na krmení 50:50 střídavě s Bebou, za což jsem na sebe fakt pyšná. Vzhledem k okolnostem na počátku se všichni kolem, kteří vědí, jaký jsme měli těžký a psychicky náročný start, diví, že vůbec nějaké mléko bylo...
A díky tomu, že "umělinu" dáváme na noc, taky nad očekávání krásně spinkáme. Nabaštíme se někdy kolem 6.večer, v 7 nejpozději je Kryštůfek v posteli... a budíme ho kolem půlnoci, kdy ho nakrmí tentokrát tatínek (já pořád ještě odstříkávám, ale už se nemůžu dočkat, až zalezu do pelechu v 10 a vstanu až ráno :-))) ) a chrupká zhruba do 5, někdy do půl 6. Když se zadaří, po první ranní snídani mi cipísek daruje ještě zhruba 2 hodinky spánku k dobru.
Konečně začínám být použitelná :-D
neděle 20. května 2012
Nikdy bych nevěřila....
..... jak moc silné pouto a silná nová "pupeční šnůra" se vytvoří mezi matkou a dítětem po narození...
V sobotu jsme jeli na nákupy do Polska a proto, že to mělo být na delší dobu, cipísek zůstal u babičky.
A ačkoli jsem věděla, že je v těch nejlepších rukou, že je o něj postaráno po všech stránkách možná lépe, než u mne, stejně jsem celý den přemýšlela, co dělají, jak se má, jestli spinkal, jestli nezlobí a nepláče...
Zkrátka jsem se nedokázala zbavit dojmu, že mi něco podstatného chybí, jako bych si zapomněla doma peněženku s doklady :-o
Nikdy dříve bych nevěřila, že se to stane takhle brzo a i při nepřítomnosti pár hodin....
O to více jsem si to uvědomovala, když jsem po návratu nad Kryštůfkem seděla, koukala do těch jeho krásných kukadel, hladila ho... a uvědomovala si, jak strašně málo chybělo.... a všechno mohlo být jinak.
No ale divte se mi, když na vás hází takovéhle pohledy............
V sobotu jsme jeli na nákupy do Polska a proto, že to mělo být na delší dobu, cipísek zůstal u babičky.
A ačkoli jsem věděla, že je v těch nejlepších rukou, že je o něj postaráno po všech stránkách možná lépe, než u mne, stejně jsem celý den přemýšlela, co dělají, jak se má, jestli spinkal, jestli nezlobí a nepláče...
Zkrátka jsem se nedokázala zbavit dojmu, že mi něco podstatného chybí, jako bych si zapomněla doma peněženku s doklady :-o
Nikdy dříve bych nevěřila, že se to stane takhle brzo a i při nepřítomnosti pár hodin....
O to více jsem si to uvědomovala, když jsem po návratu nad Kryštůfkem seděla, koukala do těch jeho krásných kukadel, hladila ho... a uvědomovala si, jak strašně málo chybělo.... a všechno mohlo být jinak.
No ale divte se mi, když na vás hází takovéhle pohledy............
neděle 13. května 2012
Po delší době...
se zase hlásíme s novinkami :-)
Včera měl cipísek přesně 2 měsíce ... Utíká to jako blázen, když se koukám na fotky z nemocnice, ani se mi nechce věřit, že tenhle drobínek leží vedle mě... :-)
Musel si toho prožít už opravdu hodně, na to, jak kratince je na světě. Když jsme to počítali, strávil 20 dní v nemocnici (z toho 14 dní na JIRP) , absolvoval 3 kontroly ve fakultní nemocnici v Ostravě, kontrolu kyčlí a celkem 7 návštěv pediatra. Aby toho všeho nebylo málo, tak na konci dubna jsem onemocněla já a přes veškerou snahu a používání roušky pár dní po tom, kdy já už se cítila dobře, dostal rýmu Kryštůfek (sláva nosátku) a o den později už ho trápit i urputný štěkavý kašel, který nás už dovedl do ordinace lékařky.
Takže jsme sice vysadili Phenobarbital, za to jsme zase vyfasovali hromadu kapiček a sirupů, takže další ládování injekční stříkačkou několikrát denně. :-(
Někdy mám pocit, že cipísek si bude maminku pamatovat jen jako tu, která ho pořád něčím trápila...
Ke všemu ještě po dalších pár dnech tatínek přitáhl nějaký jiný bacil a skončil na ATB a na radu dr.,že by bylo dobré aby s ním nepřišel cipísek do styku aspoň 48 hodin jsme sbalili saky a paky a emigrovali k babičce. Naštěstí to máme jen přes ulici, takže jsme tam našli azyl na 6 dní. Přiznávám bez mučení, další 2 ruce opravdu bodly, takže jsem mohla pravidelněji odstříkávat, než doma ( i tak jsme ale najeli na střídavé krmení mateřským mlékem a Nutrilonem HA, aby byl přechod na umělou výžovu byl postupný a nebyl tak takový šok pro Kryštůfkovo bříško), přes den si aspoň hodinku dospat... Zkrátka babička je k nezaplacení :-)
Za ten týden se taky cipísek hrozně moc změnil, tedy nejvíce to na něm vidí tatínek po našem návratu domů. Už jen mezi spaním a krmením nekřičí, ale kouká kolem sebe, sleduje nás i hračky a "povídá" si s námi svoje "ééé" "gééééé" "ááááá" :-D
a konečně jsem i já zaregistrovala jeho "výtlem", o kterém jsem zatím jen slyšela od babičky, ale nikdy jsem ho nestihla, když mi tvrdila "on se směje".
Zkrátka začíná to být milé a sladké miminko, ne jen ten ukřičený rarach, jako ještě před pár dny a já si konečně začínám užívat mateřskou......
Včera měl cipísek přesně 2 měsíce ... Utíká to jako blázen, když se koukám na fotky z nemocnice, ani se mi nechce věřit, že tenhle drobínek leží vedle mě... :-)
Musel si toho prožít už opravdu hodně, na to, jak kratince je na světě. Když jsme to počítali, strávil 20 dní v nemocnici (z toho 14 dní na JIRP) , absolvoval 3 kontroly ve fakultní nemocnici v Ostravě, kontrolu kyčlí a celkem 7 návštěv pediatra. Aby toho všeho nebylo málo, tak na konci dubna jsem onemocněla já a přes veškerou snahu a používání roušky pár dní po tom, kdy já už se cítila dobře, dostal rýmu Kryštůfek (sláva nosátku) a o den později už ho trápit i urputný štěkavý kašel, který nás už dovedl do ordinace lékařky.
Takže jsme sice vysadili Phenobarbital, za to jsme zase vyfasovali hromadu kapiček a sirupů, takže další ládování injekční stříkačkou několikrát denně. :-(
Někdy mám pocit, že cipísek si bude maminku pamatovat jen jako tu, která ho pořád něčím trápila...
Ke všemu ještě po dalších pár dnech tatínek přitáhl nějaký jiný bacil a skončil na ATB a na radu dr.,že by bylo dobré aby s ním nepřišel cipísek do styku aspoň 48 hodin jsme sbalili saky a paky a emigrovali k babičce. Naštěstí to máme jen přes ulici, takže jsme tam našli azyl na 6 dní. Přiznávám bez mučení, další 2 ruce opravdu bodly, takže jsem mohla pravidelněji odstříkávat, než doma ( i tak jsme ale najeli na střídavé krmení mateřským mlékem a Nutrilonem HA, aby byl přechod na umělou výžovu byl postupný a nebyl tak takový šok pro Kryštůfkovo bříško), přes den si aspoň hodinku dospat... Zkrátka babička je k nezaplacení :-)
Za ten týden se taky cipísek hrozně moc změnil, tedy nejvíce to na něm vidí tatínek po našem návratu domů. Už jen mezi spaním a krmením nekřičí, ale kouká kolem sebe, sleduje nás i hračky a "povídá" si s námi svoje "ééé" "gééééé" "ááááá" :-D
a konečně jsem i já zaregistrovala jeho "výtlem", o kterém jsem zatím jen slyšela od babičky, ale nikdy jsem ho nestihla, když mi tvrdila "on se směje".
Zkrátka začíná to být milé a sladké miminko, ne jen ten ukřičený rarach, jako ještě před pár dny a já si konečně začínám užívat mateřskou......
 |
| kuk, mám 2 měsíce :-))) |
úterý 24. dubna 2012
První velký milník...
... byl včera - bylo mi přesně 6 týdnů.
Dneska jsem proto vyrazil k paní doktorce, která vyzkoušela běžné věci, jako ležení na bříšku, změřila mě, zvážila, zkontrolovala hlavičku...
Jsem už velký chlap:
měřím 53cm (oproti porodním 50)
vážím 4550g (oproti porodním 3200)
obvod hlavičky mám 37cm (oproti 33 při propuštění)
a fontanelu (přední měkkou část hlavičky, která postupně osifikuje během prvních 2 let života) mám nyní 4x4 cm (proti 7x4cm před 2 týdny)
A ještě jedna báječná zpráva -- s maminkou jsme zvládli celých 6 týdnů na mateřském mléku, což byla naše první meta... Ještě bychom chtěli vydržet aspoň dalších 6 týdnů, abych měl nejpřirozenější výživu první 3 měsíce svého života... No uvidíme, jak nám to vzhledem k mému apetitu půjde :-)
A takhle si vegetím, když si mám po papání brknout......
Dneska jsem proto vyrazil k paní doktorce, která vyzkoušela běžné věci, jako ležení na bříšku, změřila mě, zvážila, zkontrolovala hlavičku...
Jsem už velký chlap:
měřím 53cm (oproti porodním 50)
vážím 4550g (oproti porodním 3200)
obvod hlavičky mám 37cm (oproti 33 při propuštění)
a fontanelu (přední měkkou část hlavičky, která postupně osifikuje během prvních 2 let života) mám nyní 4x4 cm (proti 7x4cm před 2 týdny)
A ještě jedna báječná zpráva -- s maminkou jsme zvládli celých 6 týdnů na mateřském mléku, což byla naše první meta... Ještě bychom chtěli vydržet aspoň dalších 6 týdnů, abych měl nejpřirozenější výživu první 3 měsíce svého života... No uvidíme, jak nám to vzhledem k mému apetitu půjde :-)
A takhle si vegetím, když si mám po papání brknout......
středa 11. dubna 2012
Novinky...
...od popeláčků :-)
Hezký podvečer, nezmar zrovna chvilku chrní, tak mám čas napsat novinky.
Včera jsme byli na kontrole na dětské kardiologii v Ostravě. Cipísek byl nad moje očekávání hodný, nesnažil se pana doktora ukřičet k smrti, nejspíš proto, že byl v naprostém úžasu, kde se to zase ocitnul a co to tam s ním provádí... Dr. zkontroloval ultrazvukem srdíčko, celou dobu se mi snažil vysvětlovat, jak krásné záznamy to vidím na té rozmazané obrazovce, nicméně jediné, co pro mne bylo podstatné, bylo, že až na drobnost, která se obvykle do několika měsíců srovná, se nevyskytla žádná funkční vada a srovnalo se to, co při prvním vyšetření po narození bylo špatně. Jaký kámen mi spadl ze srdce, asi nemusím popisovat. Ještě nás čeká jedna kontrola v červenci, pří které se natočí EKG, a pokud ta dopadne dobře, vyřadí nás z akutní péče.
Dneska jsme se byli zase podívat na pediatričku, proti minulému týdnu jsme přibrali 200g a máme aktuálně 4,2 kg. Pro jistotu jsme probrali i možnost příkrmu, protože se vzrůstajícími dávkami mléka by mohlo akutně hrozit, že jednoho dne přijde situace, kdy Kryštofek bude v noci hystericky ječet hlady a já mu nebudu mít co dát... Doporučila nám vyzkoušet Nutrilon HA a pokud by nám náhodou nejel, což je u některých dětí běžné, pak BEBU... Naštěstí je doktorka fakt super, takže abych nemusela hned kupovat celou krabici, která by nám tady pak třeba ležela jen tak ladem, dala mi 2 malé vzorky od dealerů, abychom vyzkoušeli, jak nám bude šmakovat.
Zatím si je nechávám v záloze, mléko hodlám dávat, jak nejdéle to půjde, minimálně do 6 týdnů výhradně, pokud bude co, ideálně by se mi líbilo do 2 měsíců, ale nedávám si přehnaní cíle. Pak jsem odhodlaná střídat mléko a co třetí krmení dávat UV.
Hezky jsem si to naplánovala, ale to by nebyl cipís, aby mi to zase nějak nezamotal, co ? :-))) Uvidíme, co si na mě chystá teď...
Hezký podvečer, nezmar zrovna chvilku chrní, tak mám čas napsat novinky.
Včera jsme byli na kontrole na dětské kardiologii v Ostravě. Cipísek byl nad moje očekávání hodný, nesnažil se pana doktora ukřičet k smrti, nejspíš proto, že byl v naprostém úžasu, kde se to zase ocitnul a co to tam s ním provádí... Dr. zkontroloval ultrazvukem srdíčko, celou dobu se mi snažil vysvětlovat, jak krásné záznamy to vidím na té rozmazané obrazovce, nicméně jediné, co pro mne bylo podstatné, bylo, že až na drobnost, která se obvykle do několika měsíců srovná, se nevyskytla žádná funkční vada a srovnalo se to, co při prvním vyšetření po narození bylo špatně. Jaký kámen mi spadl ze srdce, asi nemusím popisovat. Ještě nás čeká jedna kontrola v červenci, pří které se natočí EKG, a pokud ta dopadne dobře, vyřadí nás z akutní péče.
Dneska jsme se byli zase podívat na pediatričku, proti minulému týdnu jsme přibrali 200g a máme aktuálně 4,2 kg. Pro jistotu jsme probrali i možnost příkrmu, protože se vzrůstajícími dávkami mléka by mohlo akutně hrozit, že jednoho dne přijde situace, kdy Kryštofek bude v noci hystericky ječet hlady a já mu nebudu mít co dát... Doporučila nám vyzkoušet Nutrilon HA a pokud by nám náhodou nejel, což je u některých dětí běžné, pak BEBU... Naštěstí je doktorka fakt super, takže abych nemusela hned kupovat celou krabici, která by nám tady pak třeba ležela jen tak ladem, dala mi 2 malé vzorky od dealerů, abychom vyzkoušeli, jak nám bude šmakovat.
Zatím si je nechávám v záloze, mléko hodlám dávat, jak nejdéle to půjde, minimálně do 6 týdnů výhradně, pokud bude co, ideálně by se mi líbilo do 2 měsíců, ale nedávám si přehnaní cíle. Pak jsem odhodlaná střídat mléko a co třetí krmení dávat UV.
Hezky jsem si to naplánovala, ale to by nebyl cipís, aby mi to zase nějak nezamotal, co ? :-))) Uvidíme, co si na mě chystá teď...
pondělí 9. dubna 2012
První velká návštěva...
respektive "výlet" mimo domov.
V sobotu 7.4. slavil nejstarší člen naší rodiny 92. narozeniny a to byla příležitost jít se poprvé ukázat rodině.
Naštěstí k prarodičům to máme asi 200 metrů, takže to nebylo daleko a nečekal nás tam ani dav cizích lidí, jen prababička, prarodiče a tety a strejda.
Vůbec nechtěli věřit, jak doma zlobím a jsem schopný díky bolení bříška proplakat půlku dne, protože tam babička vymyslela super nápad, vytáhla kočárek a v něm mě střídavě houpali a tak jsem kromě 2 porcí mňamky od mamky celou dobu spinkal... :-)
A maminka se poprvé dostala mezi lidi, protože jak tady se mnou pořád sedí vesměs sama, už jí to leze na mozek... Brzo co ? :-D
Zítra (v úterý) jedeme na kontrolu do fakultní nemocnice na děstké kardio, ve středu do poradny, tak držte palce, ať všechno jde dobře. Bohužel musíme jet bez tatínka, který nemohl odložit práci :-(
Ach jo, takže zase to musí zachraňovat babička, aby si maminka aspoň mohla odskočit na WC.
V sobotu 7.4. slavil nejstarší člen naší rodiny 92. narozeniny a to byla příležitost jít se poprvé ukázat rodině.
Naštěstí k prarodičům to máme asi 200 metrů, takže to nebylo daleko a nečekal nás tam ani dav cizích lidí, jen prababička, prarodiče a tety a strejda.
Vůbec nechtěli věřit, jak doma zlobím a jsem schopný díky bolení bříška proplakat půlku dne, protože tam babička vymyslela super nápad, vytáhla kočárek a v něm mě střídavě houpali a tak jsem kromě 2 porcí mňamky od mamky celou dobu spinkal... :-)
A maminka se poprvé dostala mezi lidi, protože jak tady se mnou pořád sedí vesměs sama, už jí to leze na mozek... Brzo co ? :-D
Zítra (v úterý) jedeme na kontrolu do fakultní nemocnice na děstké kardio, ve středu do poradny, tak držte palce, ať všechno jde dobře. Bohužel musíme jet bez tatínka, který nemohl odložit práci :-(
Ach jo, takže zase to musí zachraňovat babička, aby si maminka aspoň mohla odskočit na WC.
 |
| Nejstarší a nejmladší člen naší rodiny... Je mezi námi 91 let a 11 měsíců rozdíl :-) |
středa 4. dubna 2012
První dny doma...
... nebyly a ještě nejsou zrovna nejjednodušší. První noc jsem spala asi 2 hodiny, cipísek se chtěl chovat, pořád ucucávat z lahve, prostě síla... Od pondělní noci se ale nějak zaběhl a budí se co 3 hodiny na jídlo, což mi dává v mezičase aspoň 2 hodiny spánku do dalšího "krmení líté zvěře".
Přes den se chová jako andílek, ani mi babička nechce věřit, že pravidelně jednou denně propadá hysterickému pláči, trvajícímu nejméně půl, ale mnohem častěji celou hodinu... Nechce jíst, nechce dudlík, plenku má suchou, bříško ho netrápí, nestačí ho huštat... nezabírá zkrátka vůbec nic.
Den by musel mít asi tak 48 hodin, abych to všechno stíhala, leckdy si v poledne vzpomenu, že jsem si ještě nestihla vyčistit zuby, časově náročné je i odstříkávání, které bohužel musím absolvovat, protože z prsa už zkrátka cipís pít nebude, používá ho tak leda jako lízátko :-(
Další kámen úrazu je myslet pravidelně na podávání léku a vitamínů...Žádná velká slast, cpát do mimča injekční stříkačkou něco, co mu viditelně děsně nechutná a nedovolit mu to vyplivnout nebo vyblinkat, protože by byla snížena účinnost a další dávka by se mu dát nedala, protože nikdo neví, kolik se té první dostalo kam mělo :-(
Do kontroly nám zbývají 3 týdny, kdy tohle martýrium musíme přežít, pak se uvidí, jak se bude upravovat dávkování.
V pondělí se na nás byla doma podívat pediatrička, byla zděšená naší propouštěcí zprávou z nemocnice a současně překvapená, jak "pěkně" Kryštůfek vypadá na to, čím si musel projít.
Dneska jsme byli poprvé na návštěvě u ní. Běžná prohlídka, vyplnění papírů, baštíme sice "jen" 70ml mléka na dávku, na svůj věk můžeme až stovku... Ale přibíráme krásně, máme rovná 4 kila !! :-)
Za týden si to zopakujeme, tak uvidíme, jak se nám bude dařit dál.
 |
| Takhle mě zmohla návštěva u paní dr. a první proluftování na čerstvém vzduchu... |
neděle 1. dubna 2012
Jupí jupí jupí...
od včerejšího odpoledne jsme doma :-)))
Je to zatím boj, dvakrát denně musíme dávat stříkačkou léky a vitamínky... Bojujeme s pitím, stane se, že vypije i 80ml, někdy zase "jen" 60, ale pak si zase třeba za hodinku říká o "nášup" ... Takže maminka si moc nepospí, ale věřím, že se to nějak urovná... Čeká nás obrovská spousta kontrol a návštěv dr., musíme trénovat centrování hlavičky a oček... Ale jsme s taťkou doma... a to je hlavní :-)
Je to zatím boj, dvakrát denně musíme dávat stříkačkou léky a vitamínky... Bojujeme s pitím, stane se, že vypije i 80ml, někdy zase "jen" 60, ale pak si zase třeba za hodinku říká o "nášup" ... Takže maminka si moc nepospí, ale věřím, že se to nějak urovná... Čeká nás obrovská spousta kontrol a návštěv dr., musíme trénovat centrování hlavičky a oček... Ale jsme s taťkou doma... a to je hlavní :-)
pátek 30. března 2012
Na nejlepší cestě domů
Přijatá jsem byla na oddělení v neděli 25.března a vypadalo to, že si nás nikdo nevšímá... Najednou se ale zlomil čtvrtek, paní, co se mnou byla na pokoji, už byla propuštěná... A ejhle, jako by se věci daly do pohybu.
Včera nám zkontrolovali kyčle - bez problému, kontrola za měsíc, pak jsme poklusem přejeli k paní dr. z oddělení, která už už chtěla jít domů, ale tak holt jí nezbylo nic jiného, než počkat, až se vrátíme, projela znovu sonem hlavičku (s konstatováním "ty máš krásnou hlavičku, krásné závity" :-D a pak ještě znovu ledvinky a močový měchýř a prohlásila, že to vypadá dobře.
Ještě nám vzali krev a moč, výsledky by měly být dneska odpoledne, tak snad to nebude nic, co by nás zabrzdilo na cestě za babičkou a dědou...
Dneska od rána je kolem nás kalup jako blázen... Nejdříve proběhla vizita, kde nám potvrdili, že od včerejšího večera máme sníženou dávku opiátů na mez, při které se odchází a která nám ještě zůstane měsíc až dva... Potom na nás přišel mrknout další pan doktor, tentokrát zkontrolovat ouška a taky pro nás měl dobré zprávy - ouška jsou v pořádku.
Další v řadě byla paní na rehabilitaci a polohování, ta nás trápila asi půl hodiny, maminka si pamatuje tak jednu desetinu, vysvětlila, jakou používat na začátku hračku, aby se nám netočila hlavička na jednu stranu a srovnali jsme pohled oček, kam patří...
Ale jednoznačně největší šok jsem zažila, když na pokoj vtrhla paní doktorka, která Kryštůfka odvážela v den jeho porodu. Celá vysmátá se ptala, jak se nám daří, pochválila, jak je krásný, jestli si ho může pochovat... a když přišla sestřička, prohlásilo něco, z čeho mi dodatečně přeběhl mráz po zádech....
"Přišla jsem se podívat na ten náš zázrak z JIPky"
........ A mě najednou znovu hrkly slzy do očí a uvědomila jsem si, že její prvotní odměřenost a jakoby chladnost, pramenila nejspíš z nejistoty jí samotné, jak to s ním dopadne a jestli mu dokáží pomoct... Ufff.... Znovu tvrdý náraz s realitou.....
Včera nám zkontrolovali kyčle - bez problému, kontrola za měsíc, pak jsme poklusem přejeli k paní dr. z oddělení, která už už chtěla jít domů, ale tak holt jí nezbylo nic jiného, než počkat, až se vrátíme, projela znovu sonem hlavičku (s konstatováním "ty máš krásnou hlavičku, krásné závity" :-D a pak ještě znovu ledvinky a močový měchýř a prohlásila, že to vypadá dobře.
Ještě nám vzali krev a moč, výsledky by měly být dneska odpoledne, tak snad to nebude nic, co by nás zabrzdilo na cestě za babičkou a dědou...
Dneska od rána je kolem nás kalup jako blázen... Nejdříve proběhla vizita, kde nám potvrdili, že od včerejšího večera máme sníženou dávku opiátů na mez, při které se odchází a která nám ještě zůstane měsíc až dva... Potom na nás přišel mrknout další pan doktor, tentokrát zkontrolovat ouška a taky pro nás měl dobré zprávy - ouška jsou v pořádku.
Další v řadě byla paní na rehabilitaci a polohování, ta nás trápila asi půl hodiny, maminka si pamatuje tak jednu desetinu, vysvětlila, jakou používat na začátku hračku, aby se nám netočila hlavička na jednu stranu a srovnali jsme pohled oček, kam patří...
Ale jednoznačně největší šok jsem zažila, když na pokoj vtrhla paní doktorka, která Kryštůfka odvážela v den jeho porodu. Celá vysmátá se ptala, jak se nám daří, pochválila, jak je krásný, jestli si ho může pochovat... a když přišla sestřička, prohlásilo něco, z čeho mi dodatečně přeběhl mráz po zádech....
"Přišla jsem se podívat na ten náš zázrak z JIPky"
........ A mě najednou znovu hrkly slzy do očí a uvědomila jsem si, že její prvotní odměřenost a jakoby chladnost, pramenila nejspíš z nejistoty jí samotné, jak to s ním dopadne a jestli mu dokáží pomoct... Ufff.... Znovu tvrdý náraz s realitou.....
středa 28. března 2012
Po včerejší depce....
přišel dneska optimističtější den...
Včera večer při koupání jsme měli o 26 gramů méně, než den předtím, zatím co kamarád na pokoji, který je sice malinký, ale baští jako o život, pravidelně cca 20 gramů přibírá, což mi samozřejmě náladu moc nezvedlo.
Probírala jsem to se sestřičkou, jestli na to může mít vliv, že cipísek má pokakanou takřka každou přebalovanou plenku, ale odpověď byla "No on má malé porce jídla"
Má mít 80ml... Ptala jsem se, jak to, když v papíru je napsané 60, to jsem se nedozvěděla, ale zato mi řekla, že krmit ho lavhičkou z Medely s dudlíkem calma pro kojené děti /neteče jim mléko samo, ale musí aktivně sát, jako při kojení/, je blbě, protože jak je Kryštůfek utlumovaný těmi léky, je spavý ještě více, než normálně a potřebuje to mléko cítit v puse, aby si ho nasál.
Tak jsem se fakt už vztekla (metoda poraď si jak umíš sám mi na oddělení tohoto typu opravdu nepřijde jako korektní) a rozhodla se, že přikládat k prsu ho prostě nebudu, ale odstříkám do každé skleničky kolem 160ml (porce na 2 krmení, tak aby se dala dvakrát ohřát, což je max. u mateřského mléka) a jednoduše mu to dám vysát přes cumel rovnou. I tak to stojí přesvědčování a trpělivost a notnou dávku buzení, ale aspoň si Kryšťa vezme 60ml nebo 70ml, což by mělo vyvolat konečně opačný trend na váze...
Dneska jsem to konzultovala s dr. při vizitě, který s tím souhlasil, že to tak mám dělat.
Co mi ale zvedlo náladu dneska nejvíce, bylo, když jsem se ráno ptala, jestli je už popsané EEG, tak nebylo a dr. slíbil, že se ještě poptá, že včera odpoledne to neměli.
Když se na nás přišel podívat ještě jednou odpoledne, tak už popis byl.... A tramtadadáááááá !!!
"Velké EEG, které vykazovalo malformity a největší obavu jsme měli z epilepsie, tak podle výsledku jeví chlapec jen známky utlumení z těch léků... Ale epilepsie se neprokázala. Takže my jsme spokojení".
Nejbáječnější slova, která jsem mohla slyšet :-)))))))))))
Je mi jasné, že naprosto vyhrané ještě není... Na druhou stranu, zase jedna báječná zpráva na naší cestě ke spokojenému domácímu soužití s tolik vytouženým miminkem... :-)
Včera večer při koupání jsme měli o 26 gramů méně, než den předtím, zatím co kamarád na pokoji, který je sice malinký, ale baští jako o život, pravidelně cca 20 gramů přibírá, což mi samozřejmě náladu moc nezvedlo.
Probírala jsem to se sestřičkou, jestli na to může mít vliv, že cipísek má pokakanou takřka každou přebalovanou plenku, ale odpověď byla "No on má malé porce jídla"
Má mít 80ml... Ptala jsem se, jak to, když v papíru je napsané 60, to jsem se nedozvěděla, ale zato mi řekla, že krmit ho lavhičkou z Medely s dudlíkem calma pro kojené děti /neteče jim mléko samo, ale musí aktivně sát, jako při kojení/, je blbě, protože jak je Kryštůfek utlumovaný těmi léky, je spavý ještě více, než normálně a potřebuje to mléko cítit v puse, aby si ho nasál.
Tak jsem se fakt už vztekla (metoda poraď si jak umíš sám mi na oddělení tohoto typu opravdu nepřijde jako korektní) a rozhodla se, že přikládat k prsu ho prostě nebudu, ale odstříkám do každé skleničky kolem 160ml (porce na 2 krmení, tak aby se dala dvakrát ohřát, což je max. u mateřského mléka) a jednoduše mu to dám vysát přes cumel rovnou. I tak to stojí přesvědčování a trpělivost a notnou dávku buzení, ale aspoň si Kryšťa vezme 60ml nebo 70ml, což by mělo vyvolat konečně opačný trend na váze...
Dneska jsem to konzultovala s dr. při vizitě, který s tím souhlasil, že to tak mám dělat.
Co mi ale zvedlo náladu dneska nejvíce, bylo, když jsem se ráno ptala, jestli je už popsané EEG, tak nebylo a dr. slíbil, že se ještě poptá, že včera odpoledne to neměli.
Když se na nás přišel podívat ještě jednou odpoledne, tak už popis byl.... A tramtadadáááááá !!!
"Velké EEG, které vykazovalo malformity a největší obavu jsme měli z epilepsie, tak podle výsledku jeví chlapec jen známky utlumení z těch léků... Ale epilepsie se neprokázala. Takže my jsme spokojení".
Nejbáječnější slova, která jsem mohla slyšet :-)))))))))))
Je mi jasné, že naprosto vyhrané ještě není... Na druhou stranu, zase jedna báječná zpráva na naší cestě ke spokojenému domácímu soužití s tolik vytouženým miminkem... :-)
úterý 27. března 2012
Pokračování ?
Omlouvám se za delší odmlku, od nedělního poledne jsem umístěna na oddělení intermediární péče a od nedělního večera je tady se mnou i cipísek :-)
Statečně bojujeme s krmením (kojení se moc nedaří, Kryšťula se přisaje, ale po třech sosnutích usíná), takže svoji dávku 60ml dostává před stříkačku s dudlíkem... No ale co, hlavně, že zatím máme mléko :-)
Podle dr. to vypadá na hospitalizaci cca týden až 10 dní, tak uvidíme...
Statečně bojujeme s krmením (kojení se moc nedaří, Kryšťula se přisaje, ale po třech sosnutích usíná), takže svoji dávku 60ml dostává před stříkačku s dudlíkem... No ale co, hlavně, že zatím máme mléko :-)
Podle dr. to vypadá na hospitalizaci cca týden až 10 dní, tak uvidíme...
sobota 24. března 2012
páteční návštěva
23.3. byla i s taťkou, který měl největší kino z toho, jak si jeho potomek vesele pohrává s kozenou :-)
Zkoušet kojit je teď náš aktuální problém, musíme cipískovi vysvětlit, že je to mnohem lepší, než si jednoduše sosnout ze stříkačky, i když u toho musí vyvinout více energie.
Dneska se mu dařilo i bez kloboučku, o kterém mě den před tím sestřička přesvědčovala, že nejspíš bude potřeba, protože mám velké bradavky.
Kryštůfek ale klobouček nechtěl, možná i proto, že z něj mu delší dobu nic neteklo. Oproti tomu k nalitému prsu, které jsem úmyslně neodstříkala delší dobu, se přisál během chvilky... A pak už jen intenzivně sosal, sice s přestávkami na brknutí a odpočinek, ale nakonec si sosnul nějakých 20-25ml. A běda jak jsme ho odpojili, aby sestřička zvážila, jak to s ním vypadá... To bylo povyku :-)))
Pak už si z kozeny dělal jen lízátko a hračku (hele, nebude on to chlap? ), takže zbylou dávku 20ml dostal zase stříkačkou, aby mohl vesele schrupnout, do chvíle, než zase přiletí další dávka mňamky :-)
Pro maminku to vypadalo mnohem optimističtěji, než den předtím, jakkoli je mi jasné, že každý maličký krůček je u našeho cvrčka obrovský úspěch.
Zkoušet kojit je teď náš aktuální problém, musíme cipískovi vysvětlit, že je to mnohem lepší, než si jednoduše sosnout ze stříkačky, i když u toho musí vyvinout více energie.
Dneska se mu dařilo i bez kloboučku, o kterém mě den před tím sestřička přesvědčovala, že nejspíš bude potřeba, protože mám velké bradavky.
Kryštůfek ale klobouček nechtěl, možná i proto, že z něj mu delší dobu nic neteklo. Oproti tomu k nalitému prsu, které jsem úmyslně neodstříkala delší dobu, se přisál během chvilky... A pak už jen intenzivně sosal, sice s přestávkami na brknutí a odpočinek, ale nakonec si sosnul nějakých 20-25ml. A běda jak jsme ho odpojili, aby sestřička zvážila, jak to s ním vypadá... To bylo povyku :-)))
Pak už si z kozeny dělal jen lízátko a hračku (hele, nebude on to chlap? ), takže zbylou dávku 20ml dostal zase stříkačkou, aby mohl vesele schrupnout, do chvíle, než zase přiletí další dávka mňamky :-)
Pro maminku to vypadalo mnohem optimističtěji, než den předtím, jakkoli je mi jasné, že každý maličký krůček je u našeho cvrčka obrovský úspěch.
pátek 23. března 2012
22.3.2012
Včera jsem byla za cipískem sama, bez tatínka, ten taky někdy musí pracovat, aby bylo na plínky, ubrousky a další nezbytnosti :-)
Znovu jsem dorazila v době, kdy se přihnaly dr., tentokrát s UTZ a že zkontrolují mozeček a ledviny, které na začátku vůbec nepracovaly a bylo tam prokrvácení.
Ledviny jsou jedna v pořádku, druhá má ještě zbytky krvácení, které se ale vstřebává.
Pak přišel na řadu mozeček... Tam se 3 doktorky (skoro jako 3 sudičky) radily až jedna z nich (ta nejpřísnější, která si Kryštůfka dovezla první den a btw vrchní lékařka) říkala, že něco tam vidět je, co není úplně normální, ale není to žádná katastrofa a že musíme počkat na velké EEG, které by mělo proběhnout dneska. Celkově to zhodnotila, že ona je nadmíru spokojená.
Druhá paní dr. mi začala vysvětlovat, že v nejbližší době se začne s "handlingem" (což jsem na netu našla jako rehabilitační metodu), že mi neřekne, že to bude úplně v pořádku, ale že rehabilitace umí dneska zázraky...
Velké EEG proběhne někdy během dneška, ale protože ho popisují jen nějací odborní lékaři, výsledek určitě nebudeme znát hned.
Kromě toho jsme zkoušeli cipíska přiložit, to se mu samozřejmě náležitě nelíbilo, přece se nebude namáhat s nějakým prsem, když může mít svoje jisté přes stříkačku s dudlíkem, že ? :-)
Nakonec to sestřička (její trpělivost bych chtěla mít) po asi 20 minutách vybojovala, Kryštůfek se přes klobouček přisál... A dokonce si vysosnul nějakých 6-8ml, což podle sestřičky je na první pokus úspěch.
Dneska bude "mučírna" pokračovat :-)))
Znovu jsem dorazila v době, kdy se přihnaly dr., tentokrát s UTZ a že zkontrolují mozeček a ledviny, které na začátku vůbec nepracovaly a bylo tam prokrvácení.
Ledviny jsou jedna v pořádku, druhá má ještě zbytky krvácení, které se ale vstřebává.
Pak přišel na řadu mozeček... Tam se 3 doktorky (skoro jako 3 sudičky) radily až jedna z nich (ta nejpřísnější, která si Kryštůfka dovezla první den a btw vrchní lékařka) říkala, že něco tam vidět je, co není úplně normální, ale není to žádná katastrofa a že musíme počkat na velké EEG, které by mělo proběhnout dneska. Celkově to zhodnotila, že ona je nadmíru spokojená.
Druhá paní dr. mi začala vysvětlovat, že v nejbližší době se začne s "handlingem" (což jsem na netu našla jako rehabilitační metodu), že mi neřekne, že to bude úplně v pořádku, ale že rehabilitace umí dneska zázraky...
Velké EEG proběhne někdy během dneška, ale protože ho popisují jen nějací odborní lékaři, výsledek určitě nebudeme znát hned.
Kromě toho jsme zkoušeli cipíska přiložit, to se mu samozřejmě náležitě nelíbilo, přece se nebude namáhat s nějakým prsem, když může mít svoje jisté přes stříkačku s dudlíkem, že ? :-)
Nakonec to sestřička (její trpělivost bych chtěla mít) po asi 20 minutách vybojovala, Kryštůfek se přes klobouček přisál... A dokonce si vysosnul nějakých 6-8ml, což podle sestřičky je na první pokus úspěch.
Dneska bude "mučírna" pokračovat :-)))
středa 21. března 2012
Čeká nás dlouhá cesta...
... na které budeme muset překonat ještě velké množství překážek a klacků... ale prozatím je každá další návštěva uklidňující...
Zhruba od neděle 18.3. máme první dávky mlíčka - samozřejmě sondou a začínáme na 3ml, aby si pomaličku zvykal žaludek, střeva, zkrátka všechno, co dosud nebylo ničím zatěžováno. Do doby, než budeme na běžných dávkách, musí se zbytek živin potřebných pro danou váhu miminka, dodávat tělu infuzí.
Nejsme už zaintubovaní, zatím jsou vysoké jaterní testy a další hodnoty taky ještě nejsou zdaleka v normálu.
V úterý 20.3. si cipísek poprvé vytáhl svoji dávku mléka (už 15ml) ze stříkačky, takže mu vyndali nosní sondu. Během mojí návštěvy přišla na kontrolu oční paní doktorka, zkontrolovala oční pozadí, nerv ... a konstatovala, že z jejího pohledu tam žádný problém není (takováto miminka mívají krvácení na pozadí, které se časem vstřebá) a kontroly stačí podle potřeby.
Ufff.... Dneska nás ničím trápit nebudou, aby si cipísek aspoň den odpočinul... V nejbližších dnech nás čeká velké EEG, po kterém se začnou vysazovat tlumící léky.
Zhruba od neděle 18.3. máme první dávky mlíčka - samozřejmě sondou a začínáme na 3ml, aby si pomaličku zvykal žaludek, střeva, zkrátka všechno, co dosud nebylo ničím zatěžováno. Do doby, než budeme na běžných dávkách, musí se zbytek živin potřebných pro danou váhu miminka, dodávat tělu infuzí.
Nejsme už zaintubovaní, zatím jsou vysoké jaterní testy a další hodnoty taky ještě nejsou zdaleka v normálu.
V úterý 20.3. si cipísek poprvé vytáhl svoji dávku mléka (už 15ml) ze stříkačky, takže mu vyndali nosní sondu. Během mojí návštěvy přišla na kontrolu oční paní doktorka, zkontrolovala oční pozadí, nerv ... a konstatovala, že z jejího pohledu tam žádný problém není (takováto miminka mívají krvácení na pozadí, které se časem vstřebá) a kontroly stačí podle potřeby.
Ufff.... Dneska nás ničím trápit nebudou, aby si cipísek aspoň den odpočinul... V nejbližších dnech nás čeká velké EEG, po kterém se začnou vysazovat tlumící léky.
úterý 20. března 2012
Běžel den za dnem...
... já si připadala jako pacient ležící někde v hospici, kde je povolené snad úplně všechno... Ještě první večer po císaři mě přesunuli na oddělení gynekologie, abych nebyla na pokoji po císaři s nějakou maminkou.... Umístili mě na dvoulůžák, ale celou dobu jsem tam byla sama.... Neustále za mnou někdo chodil, porodní asistentky, které měly ten den službu, dokonce i nějaká "sociální sestra" z porodnice, která tam měla na starosti složité případy maminek s laktační psychózou a podobnými problémy... Nabízeli mi pomoc psychologa, psychiatra, nebo dokonce kněze... Měla jsem na pokoji televizi a mohla hrát i během dne a dokonce během vizity... Zkrátka všichni se všemožně snažili rozptýlit moje myšlenky.
Což samozřejmě v tu chvíli bylo naprosto nemožné.
Hlavou mi pořád běželo PROČ ??? Mohlo být něco jinak ? Mohla jsem udělat něco jinak já, nebo porodní asistentka ?
Spala jsem jenom, když jsem na pár desítek minut usnula vyčerpáním, celé úterý přemýšlela, jestli jsem vůbec schopná tohle zvládnout...
Tatínek mi každý den nosil informace o aktuálním vývoji a ještě pak večer, kdy znovu volal do nemocnice, posílal zprávy. Cipísek ale statečně bojoval, takže prvotní pondělí šokující stav (pro všechny, dodatečně přiznal i taťka, že ho to sebralo, když byli s babičkou u prcka a jemu tam pořád pípaly nějaké alarmy) se polehoučku začal měnit v lepší zprávy.
Největší problém v tu chvíli byly nefungující ledvinky, takže Kryštůfek měl maximální dávky diuretik, aby ho zbavovali tekutin, měl nestabilní tlak, tep... Další den už čural 30ml, což bylo malinko, ale nás to naplňovalo nadějí a vírou, že se to den ode dne zlepší...
Vzhledem k mému uspokojivému stavu mě už ve středu pustili na propustku na návštěvu. Nebudu nic předstírat a přiznám, že jsem ji celou proseděla, nevěřícně koukala na ty hadičky, drátky, monitory a nedokázala zastavit příval slz. Pohled na takové malé tělíčko, které tak statečně bojuje s tak velkou zátěží, ten prostě MOC bolí... :-(
Naštěstí se aspoň můj stav lepšil natolik rychle, že ve středu při vizitě dr. konstatoval, že pokud následující den dopadne dobře UTZ, pustí mě domů... Neváhala jsem ani minutu, zírat do stropu a přemýšlet jsem mohla i doma a navíc to mělo tu výhodu, že se za mnou mohl kdokoli stavit, aniž by před tím musel absolvovat 45 minut cesty autem... A konečně, ušetří to hodinu a půl času nejméně i taťkovi, který denně přijel za mnou, strávil se mnou nějaký čas, pak fičel do fakultky... a domů... Takhle se vydáváme denně jen z domu do fakultky a zpátky.
Každá další návštěva v nás vzbuzovala naději, že přece jen nebude tak zle, jak to hodnotila dr., když cipíska odvážela, postupně se stabilizoval tlak, přestal tak horečně kolísat i tep, okysličení se taky srovnalo, denně jsme pozorovali větší množství moči, která odcházela cévkou... Jenže člověk se prostě nechce oddat nějaké velké euforii, stojí nohama na zemi a přijímá každou další zprávu s úlevou, nejspíš v obraně, aby znovu nedostal přes d*žku a nespadl znovu na dno.
Každopádně samotné sestřičky a dr. byly překvapené, jak obrovský kus cesty Kryštůfek za prvních 5 dní urazil, jak moc velký bojovníček to je ...
Což samozřejmě v tu chvíli bylo naprosto nemožné.
Hlavou mi pořád běželo PROČ ??? Mohlo být něco jinak ? Mohla jsem udělat něco jinak já, nebo porodní asistentka ?
Spala jsem jenom, když jsem na pár desítek minut usnula vyčerpáním, celé úterý přemýšlela, jestli jsem vůbec schopná tohle zvládnout...
Tatínek mi každý den nosil informace o aktuálním vývoji a ještě pak večer, kdy znovu volal do nemocnice, posílal zprávy. Cipísek ale statečně bojoval, takže prvotní pondělí šokující stav (pro všechny, dodatečně přiznal i taťka, že ho to sebralo, když byli s babičkou u prcka a jemu tam pořád pípaly nějaké alarmy) se polehoučku začal měnit v lepší zprávy.
Největší problém v tu chvíli byly nefungující ledvinky, takže Kryštůfek měl maximální dávky diuretik, aby ho zbavovali tekutin, měl nestabilní tlak, tep... Další den už čural 30ml, což bylo malinko, ale nás to naplňovalo nadějí a vírou, že se to den ode dne zlepší...
Vzhledem k mému uspokojivému stavu mě už ve středu pustili na propustku na návštěvu. Nebudu nic předstírat a přiznám, že jsem ji celou proseděla, nevěřícně koukala na ty hadičky, drátky, monitory a nedokázala zastavit příval slz. Pohled na takové malé tělíčko, které tak statečně bojuje s tak velkou zátěží, ten prostě MOC bolí... :-(
Naštěstí se aspoň můj stav lepšil natolik rychle, že ve středu při vizitě dr. konstatoval, že pokud následující den dopadne dobře UTZ, pustí mě domů... Neváhala jsem ani minutu, zírat do stropu a přemýšlet jsem mohla i doma a navíc to mělo tu výhodu, že se za mnou mohl kdokoli stavit, aniž by před tím musel absolvovat 45 minut cesty autem... A konečně, ušetří to hodinu a půl času nejméně i taťkovi, který denně přijel za mnou, strávil se mnou nějaký čas, pak fičel do fakultky... a domů... Takhle se vydáváme denně jen z domu do fakultky a zpátky.
Každá další návštěva v nás vzbuzovala naději, že přece jen nebude tak zle, jak to hodnotila dr., když cipíska odvážela, postupně se stabilizoval tlak, přestal tak horečně kolísat i tep, okysličení se taky srovnalo, denně jsme pozorovali větší množství moči, která odcházela cévkou... Jenže člověk se prostě nechce oddat nějaké velké euforii, stojí nohama na zemi a přijímá každou další zprávu s úlevou, nejspíš v obraně, aby znovu nedostal přes d*žku a nespadl znovu na dno.
Každopádně samotné sestřičky a dr. byly překvapené, jak obrovský kus cesty Kryštůfek za prvních 5 dní urazil, jak moc velký bojovníček to je ...
pondělí 19. března 2012
Tak takhle ...
... si asi nikdo ten "nejkrásnější zážitek v životě ženy", tedy porod nepředstavoval...
Předem tohoto shrnutí bych ráda upozornila všechny nastávající maminky, aby dobře zvážily, jestli ustojí hodně hodně nepěkný sled událostí, který příchod našeho cipíska na svět provázely.....
Termín porodu jsme měli oficiálně stanovený na 14.března, ale proto, že jsme se 100% jistotu věděli, kdy se cipísek zadařil (díky IUI), věděli jsme taky, že je o 3 dny mladší... Přesto jsme netrpělivě vyhlíželi ten velký den D.
Když jsem se v pondělí 12.břena probudila s divným pocitem a chvátala na WC, už mi asi bylo jasné, že ta tekutina, která ze mě pomaličku odtéká, nebude moč, ale plodová voda....
Bylo 6 hodin ráno a já ještě netušila, že moje přirozená obava z porodu se změní v ten nejděsivější zážitek mého dosavadního života.
Vzbudila jsem tatínka, že asi jedeme, skočila vyměnit vložku a když bylo jasno, že jsem se asi nespletla... Uvařila jsem mu do termosky kafe, osprchovala se a v 7 hodin jsme vyráželi do Ostravy Vítkovic, místa, kde jsme se nakonec rozhodli rodit.
Krátce po 8.hodině už jsem ležela na křesle, dr. zkontroloval nález (čípek vstřebaný, pořád otevřená na prst volně), na UTZ se jevilo taky vše v pořádku, plodové vody bylo ještě dost, placenta nezasahovala do dolního sektoru, hlavička volně naléhala... A tak jsem byla odeslaná na porodnici, s tím, že dostanu ATB (díky GBS pozitivu muselo být miminko v době porodu pokryté) a budeme čekat...
V 9 hodin už jsem měla kapající Penicilin, asistentka mi začala natáčet monitor... A já psala tatínkovi, že může jet po svém, že to vypadá ještě na dlouho. První záznam miminka nejevil nejmenší problém, ozvy se pohybovaly mezi 130-150, záznam trvající 30 minut byl v pořádku... A všechno vypadalo na hladký "běžný" porod, jakých mívají týdně desítky.
Pak přišla dr., zkontrolovala mě... Konstatovala, že vzhledem k prasklé vodě, ale nulovým kontrakcím, mi zavede tabletku, protože jinak by to mohlo trvat taky den, dva nebo tři.
Do půl hodinky přišly bolesti, překvapily mě svojí silou, takže jsem je pořád rozcházela, trávila na WC a tak... v 10:40 přišla znovu asistentka, že natočíme další monitor... Tam už ale prcek nespolupracoval, srdíčko bylo sice slyšitelné, ale nenatáčelo se na záznam, tak že přejdeme na box a natočíme ho tam (napsala jsem ta´tkovi, ať to otočí, že mě přesouvají na box a tam už se mnou může být)... Tak už jsem ale tušila, že je něco špatně, ozvičky skákaly jako zběsilé, chvíli byly na 130 (když jsem při kontrakci prodýchávala jak jsem znala z kurzu), vzpátětí ale 99, 86, 98 ... V ten okamžik už asistentka neváhala, volala na kolegyni, ať okamžitě povolá dr. ... Ta tam byla než přišla druhá kontrakce (takže cca 2 minuty), vyšetřila mě /byla jsem na 3cm/ a prohlásila, že to ukončíme hned.
Stihla jsem ještě říct taťkovi, že nestihne dojet, že musím okamžitě na sál... Bylo 11:14.
Když jsme pak dávali dohromady sled událostí, zjistili jsme, že od té chvíle, kdy jsem s ním naposledy mluvila, uběhlo jen 15 minut a v 11:29 byl Kryštůfek na světě... Včetně zacévkování, nachystání všech přístrojů na mě, anestezie. Prostě fofr jako blázen.
Když jsem poprvé otevřela oči, cítila jsem kromě velké bolesti šílené třesení celého těla, které nešlo nijak ovlivnit, vedle mě seděl partner, hladil mě.... A já věděla, že se stalo něco šíleného... Za nějakou chvíli přišla dr. z fakultní nemocnice z JIRPu, naprosto bez emocí, chladně a stroze nám řekla, co se stalo, že potřebuje podpis s hypotermií, což je jediná možnost "léčby", že malý nedýchal, nebilo mu srdíčko, vdechl krev, dávali mu ještě na sále transfúzi, protože měl překyselený organismus, poškozený mozek, ale stupeň se neví... A že "jeho stav je kritický, zavolejte si, nebo se stavte za 3 hodiny"
V ten okamžik jsem měla pocit, že se zastavilo srdce i mně, na okamžik jsem přestala dýchat a z očí mi vyhrkly slzy, které se nezastavily ještě hodně, hodně dlouho.
Přítel volal hned mojí mamině, které slíbil dát vědět, popsal jí co se stalo, na což ona reagovala, že okamžitě sedají do auta a jede za ním... Naštěstí má s pseudotchýní skvělý vztah, takže ona byla jediná, která mu mohla dát oporu na to jet do fakultky...Do té doby oba seděli u mně, ačkoli to porušovalo všechny předpisy, ačkoli jsem ležela na jednom z porodních boxů, ktery momentálně nebyl potřeba, najednou všechno bylo jedno. Stav byl dokonce až tak zlý, že navzdory nařízení, že na JIRP mohou výhradně rodiče, udělali dr. výjimku a babičku pustili taky (po ujištění, že ten pohled zvládne).
Z fakultní nemocnice se zase vraceli zpátky za mnou do Vítkovic, seděli tam se mnou další hodinu a když už sestřičky začaly řešit, jestli nechci, aby tam někdo z nich spal (což jsem rezolutně odmítla, co by mi asi tak byli platní, stejně bychom jen řvali oba), už jsem je poslala domů... Bylo mi jasné, že jsou na tom stejně jako já, s tím rozdílem, že oni měli ještě reálný pohled na toho drobečka, ležícího v boxu a napojeného na tu spoustu drátků a hadiček :-(
Upřímně - nespal asi nikdo z rodiny...
Předem tohoto shrnutí bych ráda upozornila všechny nastávající maminky, aby dobře zvážily, jestli ustojí hodně hodně nepěkný sled událostí, který příchod našeho cipíska na svět provázely.....
Termín porodu jsme měli oficiálně stanovený na 14.března, ale proto, že jsme se 100% jistotu věděli, kdy se cipísek zadařil (díky IUI), věděli jsme taky, že je o 3 dny mladší... Přesto jsme netrpělivě vyhlíželi ten velký den D.
Když jsem se v pondělí 12.břena probudila s divným pocitem a chvátala na WC, už mi asi bylo jasné, že ta tekutina, která ze mě pomaličku odtéká, nebude moč, ale plodová voda....
Bylo 6 hodin ráno a já ještě netušila, že moje přirozená obava z porodu se změní v ten nejděsivější zážitek mého dosavadního života.
Vzbudila jsem tatínka, že asi jedeme, skočila vyměnit vložku a když bylo jasno, že jsem se asi nespletla... Uvařila jsem mu do termosky kafe, osprchovala se a v 7 hodin jsme vyráželi do Ostravy Vítkovic, místa, kde jsme se nakonec rozhodli rodit.
Krátce po 8.hodině už jsem ležela na křesle, dr. zkontroloval nález (čípek vstřebaný, pořád otevřená na prst volně), na UTZ se jevilo taky vše v pořádku, plodové vody bylo ještě dost, placenta nezasahovala do dolního sektoru, hlavička volně naléhala... A tak jsem byla odeslaná na porodnici, s tím, že dostanu ATB (díky GBS pozitivu muselo být miminko v době porodu pokryté) a budeme čekat...
V 9 hodin už jsem měla kapající Penicilin, asistentka mi začala natáčet monitor... A já psala tatínkovi, že může jet po svém, že to vypadá ještě na dlouho. První záznam miminka nejevil nejmenší problém, ozvy se pohybovaly mezi 130-150, záznam trvající 30 minut byl v pořádku... A všechno vypadalo na hladký "běžný" porod, jakých mívají týdně desítky.
Pak přišla dr., zkontrolovala mě... Konstatovala, že vzhledem k prasklé vodě, ale nulovým kontrakcím, mi zavede tabletku, protože jinak by to mohlo trvat taky den, dva nebo tři.
Do půl hodinky přišly bolesti, překvapily mě svojí silou, takže jsem je pořád rozcházela, trávila na WC a tak... v 10:40 přišla znovu asistentka, že natočíme další monitor... Tam už ale prcek nespolupracoval, srdíčko bylo sice slyšitelné, ale nenatáčelo se na záznam, tak že přejdeme na box a natočíme ho tam (napsala jsem ta´tkovi, ať to otočí, že mě přesouvají na box a tam už se mnou může být)... Tak už jsem ale tušila, že je něco špatně, ozvičky skákaly jako zběsilé, chvíli byly na 130 (když jsem při kontrakci prodýchávala jak jsem znala z kurzu), vzpátětí ale 99, 86, 98 ... V ten okamžik už asistentka neváhala, volala na kolegyni, ať okamžitě povolá dr. ... Ta tam byla než přišla druhá kontrakce (takže cca 2 minuty), vyšetřila mě /byla jsem na 3cm/ a prohlásila, že to ukončíme hned.
Stihla jsem ještě říct taťkovi, že nestihne dojet, že musím okamžitě na sál... Bylo 11:14.
Když jsme pak dávali dohromady sled událostí, zjistili jsme, že od té chvíle, kdy jsem s ním naposledy mluvila, uběhlo jen 15 minut a v 11:29 byl Kryštůfek na světě... Včetně zacévkování, nachystání všech přístrojů na mě, anestezie. Prostě fofr jako blázen.
Když jsem poprvé otevřela oči, cítila jsem kromě velké bolesti šílené třesení celého těla, které nešlo nijak ovlivnit, vedle mě seděl partner, hladil mě.... A já věděla, že se stalo něco šíleného... Za nějakou chvíli přišla dr. z fakultní nemocnice z JIRPu, naprosto bez emocí, chladně a stroze nám řekla, co se stalo, že potřebuje podpis s hypotermií, což je jediná možnost "léčby", že malý nedýchal, nebilo mu srdíčko, vdechl krev, dávali mu ještě na sále transfúzi, protože měl překyselený organismus, poškozený mozek, ale stupeň se neví... A že "jeho stav je kritický, zavolejte si, nebo se stavte za 3 hodiny"
V ten okamžik jsem měla pocit, že se zastavilo srdce i mně, na okamžik jsem přestala dýchat a z očí mi vyhrkly slzy, které se nezastavily ještě hodně, hodně dlouho.
Přítel volal hned mojí mamině, které slíbil dát vědět, popsal jí co se stalo, na což ona reagovala, že okamžitě sedají do auta a jede za ním... Naštěstí má s pseudotchýní skvělý vztah, takže ona byla jediná, která mu mohla dát oporu na to jet do fakultky...Do té doby oba seděli u mně, ačkoli to porušovalo všechny předpisy, ačkoli jsem ležela na jednom z porodních boxů, ktery momentálně nebyl potřeba, najednou všechno bylo jedno. Stav byl dokonce až tak zlý, že navzdory nařízení, že na JIRP mohou výhradně rodiče, udělali dr. výjimku a babičku pustili taky (po ujištění, že ten pohled zvládne).
Z fakultní nemocnice se zase vraceli zpátky za mnou do Vítkovic, seděli tam se mnou další hodinu a když už sestřičky začaly řešit, jestli nechci, aby tam někdo z nich spal (což jsem rezolutně odmítla, co by mi asi tak byli platní, stejně bychom jen řvali oba), už jsem je poslala domů... Bylo mi jasné, že jsou na tom stejně jako já, s tím rozdílem, že oni měli ještě reálný pohled na toho drobečka, ležícího v boxu a napojeného na tu spoustu drátků a hadiček :-(
Upřímně - nespal asi nikdo z rodiny...
neděle 11. března 2012
Bejvák 39+1
Když jsem pořizovala poslední fotku někdy v 36.tt, opravdu jsem si myslela, že je poslední... Jak se ale ukazuje, prckovi se jeho současný byteček líbí a tak se rozhodl, že dříve prostě ne a ne se vyklubat :-)
V úterý (39+3) jedeme na kontrolu do porodnice, tak jsem sama zvědavá, jak postoupil (pokud vůbec) nález...
V úterý (39+3) jedeme na kontrolu do porodnice, tak jsem sama zvědavá, jak postoupil (pokud vůbec) nález...
čtvrtek 8. března 2012
Malá rekapitulace
Jsme na konci těhotenství a tak je čas na malou rekapitulaci.
Toto "nejkrásnější období v životě ženy" jsem očekávala se značným napětím, trpěla jsem například utkvělou představou, že první 3 měsíce budu blít jako Amina :-D a tak se moje už tak monstrózní čísla na váze nebudou zvyšovat tak rychle...
Jaké bylo moje překvapení, když uplynul trimestr a já jsem objímala toaletní mísu jen dvakrát, z toho jednou vlastní vinou, když jsem měla výborný nápad vzít si na lačný žaludek předepsaný Ascorutin :-)
Netrpělivě jsem vyhlížela ony všude zmiňované těhotenské chutě, kdy je nastávající maminka schopná splácat páté přes deváté a nedělá jí problém zajídat kyselou okurku šlehačkou a podobně. Kupodivu ani tahle "radost" mě nepotkala. Trpěla jsem jen na občasné pár dní či týdnů trvající záchvaty chuti na určitou potravinu... Takže jsem například jeden měsíc PROSTĚ MUSELA mít denně aspoň 2 jablka, pak přišlo období, kdy jsem si denně vařila pytlík rýže, až si ze mne okolí dělalo legraci, že určitě budeme mít malého Číňánka :-D a tak podobně. Naštěstí jsem netrpěla ani na znechucení oblíbených potravin, takže jsem dál mohla snídat svoje oblíbené Gervais a šunku, jíst kus kus, tuňáka atd., vyhýbala jsem se jen známým náchylným potravinám, jako je tatarka nebo majonéza, nedovařená vejce, saláty, plísňové sýry a podobně.
Možná i díky toho jsem udržela váhový přírůstek jakž takž pod kontrolou a nabraných 10 kilo snad bude reálných časem taky shodit.
Nepostihly mě ani další "chuťovky" - migrény, hospitalizace, nejrůznější bolesti, otoky nohou, nemoci a tak dál.
Za celé těhotenství jsem tak zaznamenala jen neuvěřitelnou hormonální bouři (příteli by snad měla být nasazená svatozář, že ty moje nálady dokázal vydržet, já bych se někdy nekompromisně zastřelila :-D ) a dlouhotrvající pálení žáhy, na které naštěstí existuje spolehlivá pomoc - Rennie fruit.
V 9.tt mě vystrašilo 3 denní slabé krvácení a špinění, které naštěstí neznamenalo nic vážného a Popeláčka nijak neohrozilo.
Teď, pár dní před porodem, snad už můžu říct, že o co déle jsme na těhotenství čekali, o to hladší průběh potom mělo. Nezbývá, než doufat, že stejně hladký bude i finiš a splní se mi moje představa o tom, že za 10 hodin od příjezdu do porodnice bude po všem :-)))
A až se mě někdo za pár měsíců nebo let zeptá - tak co, jaké to bylo? - že mu budu moct říct "Prima, klidně bych si to hned zopakovala" :-)
Toto "nejkrásnější období v životě ženy" jsem očekávala se značným napětím, trpěla jsem například utkvělou představou, že první 3 měsíce budu blít jako Amina :-D a tak se moje už tak monstrózní čísla na váze nebudou zvyšovat tak rychle...
Jaké bylo moje překvapení, když uplynul trimestr a já jsem objímala toaletní mísu jen dvakrát, z toho jednou vlastní vinou, když jsem měla výborný nápad vzít si na lačný žaludek předepsaný Ascorutin :-)
Netrpělivě jsem vyhlížela ony všude zmiňované těhotenské chutě, kdy je nastávající maminka schopná splácat páté přes deváté a nedělá jí problém zajídat kyselou okurku šlehačkou a podobně. Kupodivu ani tahle "radost" mě nepotkala. Trpěla jsem jen na občasné pár dní či týdnů trvající záchvaty chuti na určitou potravinu... Takže jsem například jeden měsíc PROSTĚ MUSELA mít denně aspoň 2 jablka, pak přišlo období, kdy jsem si denně vařila pytlík rýže, až si ze mne okolí dělalo legraci, že určitě budeme mít malého Číňánka :-D a tak podobně. Naštěstí jsem netrpěla ani na znechucení oblíbených potravin, takže jsem dál mohla snídat svoje oblíbené Gervais a šunku, jíst kus kus, tuňáka atd., vyhýbala jsem se jen známým náchylným potravinám, jako je tatarka nebo majonéza, nedovařená vejce, saláty, plísňové sýry a podobně.
Možná i díky toho jsem udržela váhový přírůstek jakž takž pod kontrolou a nabraných 10 kilo snad bude reálných časem taky shodit.
Nepostihly mě ani další "chuťovky" - migrény, hospitalizace, nejrůznější bolesti, otoky nohou, nemoci a tak dál.
Za celé těhotenství jsem tak zaznamenala jen neuvěřitelnou hormonální bouři (příteli by snad měla být nasazená svatozář, že ty moje nálady dokázal vydržet, já bych se někdy nekompromisně zastřelila :-D ) a dlouhotrvající pálení žáhy, na které naštěstí existuje spolehlivá pomoc - Rennie fruit.
V 9.tt mě vystrašilo 3 denní slabé krvácení a špinění, které naštěstí neznamenalo nic vážného a Popeláčka nijak neohrozilo.
Teď, pár dní před porodem, snad už můžu říct, že o co déle jsme na těhotenství čekali, o to hladší průběh potom mělo. Nezbývá, než doufat, že stejně hladký bude i finiš a splní se mi moje představa o tom, že za 10 hodin od příjezdu do porodnice bude po všem :-)))
A až se mě někdo za pár měsíců nebo let zeptá - tak co, jaké to bylo? - že mu budu moct říct "Prima, klidně bych si to hned zopakovala" :-)
čtvrtek 23. února 2012
Poporodní blues ... ?
Tenhle název už určitě slyšela mnohá z vás, resp. mnohá stávající maminka... Já jsem ale dneska nabyla dojmu, že bych mohla působit jako učebnicový příklad pro věděckou studii, že existuje i něco jako "předporodní blues"
A jestli se v některých zdrojích píše, že blížící se porod může těhotná poznat i podle toho, že posledních několik nocí lépe a kvalitněji spí, protože tělo se připravuje na náročný výkon u porodu, tak podle toho bych já musela rodit tak za měsíc... Při jedné z obvyklých návštěv toalety jsem si totiž najednou uvědomila, že brzo tohle všechno končí... Jasně, začne něco naprosto jiného, intenzivnějšího, nového.... Ale došlo mi, jak strašně rychle to uteklo, naprosto reálně si uvědomuji, že už se to v mém životě třeba nikdy nebude opakovat... A přišlo mi najednou všechno strašně líto.
9 měsíců jsem sledovala ten zázrak vývoje z malého pulečka do stádia hotového človíčka, sledovala s nevěřícím údivem první náznaky pohybů, pak postupně zkoušela pokládat partnerovi ruku na břicho, jestli už taky něco cítí, společně jsme sledovali chvilkové "bouře", kdy chlapeček zkoušel v břiše tancovat...
A tohle všechno najednou končí....... Jasně, namítnete, že konečně toho drobečka uvidíme, jak vypadá, přijdou nové zážitky, kdy se budeme dohadovat, komu z rodičů je podobný.... A ano, máte pravdu...
Jenže i tak ... Mozek je zkrátka někdy malý pán, aby racionálně přesvědčil srdce ... A rozloučit se po 9 měsících během pár hodin s tím vším.... Zkrátka tohle bude stát ještě spoustu slz :-(
Omlouvám se všem, kteří dočetli až sem.... Nějak to muselo ven....
A jestli se v některých zdrojích píše, že blížící se porod může těhotná poznat i podle toho, že posledních několik nocí lépe a kvalitněji spí, protože tělo se připravuje na náročný výkon u porodu, tak podle toho bych já musela rodit tak za měsíc... Při jedné z obvyklých návštěv toalety jsem si totiž najednou uvědomila, že brzo tohle všechno končí... Jasně, začne něco naprosto jiného, intenzivnějšího, nového.... Ale došlo mi, jak strašně rychle to uteklo, naprosto reálně si uvědomuji, že už se to v mém životě třeba nikdy nebude opakovat... A přišlo mi najednou všechno strašně líto.
9 měsíců jsem sledovala ten zázrak vývoje z malého pulečka do stádia hotového človíčka, sledovala s nevěřícím údivem první náznaky pohybů, pak postupně zkoušela pokládat partnerovi ruku na břicho, jestli už taky něco cítí, společně jsme sledovali chvilkové "bouře", kdy chlapeček zkoušel v břiše tancovat...
A tohle všechno najednou končí....... Jasně, namítnete, že konečně toho drobečka uvidíme, jak vypadá, přijdou nové zážitky, kdy se budeme dohadovat, komu z rodičů je podobný.... A ano, máte pravdu...
Jenže i tak ... Mozek je zkrátka někdy malý pán, aby racionálně přesvědčil srdce ... A rozloučit se po 9 měsících během pár hodin s tím vším.... Zkrátka tohle bude stát ještě spoustu slz :-(
Omlouvám se všem, kteří dočetli až sem.... Nějak to muselo ven....
neděle 19. února 2012
Polotovar dětského pokojíčku...
Do porodu zbývá pár týdnů (někdy mám pocit, že snad jen pár hodin) a tak bylo na čase konečně dostat budoucí pokojíček do nějakého rozumného stavu, aby do něj mohl přijít nový obyvatel. Vzhledem k prostorovým možnostem (pidi pokoj 2,20 x 5,50 metrů) jsme museli volit poněkud skromnější vybavení, než bych si představovala a vestavěná skříň je zatím provizorně nahrazená regálem k odložení "nepotřebných" věcí, ale co, nějak bylo... nějak bude.... nikdy není nic ideální.
Jako správná těhotná jsem propadala střídavě záchvatům nadšení a zděšení (všechno je hnusné, na nic, měli jsme to udělat úúúplně jinak), takže pro tatínka, na kterého zádech spočívala většina práce, to musel být fakt záhul :-D
Ještě chybí pár drobností, jako jsou nějaké obrázky na stěnách a podobně, ale rámcově se dá říct, že na příchod malého obyvatele je připraveno. Otázkou zůstává, jestli to náhodou nebude tak, že v pokojíčku bude vystěhovaný tatínek a my s prďolou se uvelebíme v pohodlné manželské posteli :-)))
Jako správná těhotná jsem propadala střídavě záchvatům nadšení a zděšení (všechno je hnusné, na nic, měli jsme to udělat úúúplně jinak), takže pro tatínka, na kterého zádech spočívala většina práce, to musel být fakt záhul :-D
Ještě chybí pár drobností, jako jsou nějaké obrázky na stěnách a podobně, ale rámcově se dá říct, že na příchod malého obyvatele je připraveno. Otázkou zůstává, jestli to náhodou nebude tak, že v pokojíčku bude vystěhovaný tatínek a my s prďolou se uvelebíme v pohodlné manželské posteli :-)))
úterý 14. února 2012
35+3 - maminka dostává lekci ....
... aby si náhodou nemyslela, že všechno bude probíhat bez nejmenšího zádrhelu až do konce...
Dneska jsme byli na další kontrole a natáčení popeláčka. Ozvy jsou naštěstí podle grafu v pořádku, průměr zase někde těsně pod 140 tepy za minutu.... ale zápis v těhotenské průkazce mi už tak velkou radost neudělal... Zatím co dosud pokaždé jsem měla napsané Y 2cm, tak dneska X 1,5 cm ...
Moje zvědavost mi ale nedala spát a tak jsem na internetu vyhrabala následující tabulku:
Zkratky změn čípku před porodem:
S blížícím se datem porodu čípek měkne a zkracuje se (může však i několik týdnů před porodem díky tvrdnutí bříška). Ideální velikost čípku je 4-3,5 cm. Takže jak se zkracuje, hrozí otevírání a lékaři pohmatem nebo vaginálním ultrazvukem zjistí, jak moc je děložní hrdlo otevřeno. Při vyšetření prstem používají písmenka Y,X,H a velikost čípku označují čísly 3,2,1.
Např. řekne Y3, tzn. že je děložní hrdlo zavřené velikost čípku je 3 cm. Což je úplně ideální stav.
Když je Y2, je hrdlo též zavřené a čípek 2 cm
Y1 je též ještě zavřené a čípek má 1 cm.
Když řekne X3, tzn.,že se začíná trochu otevírat, ale čípek má ještě 3 cm
X2 znamená, že se začíná otevírat, čípek má 2 cm
X1 znamená, že se začíná otevírat, čípek má 1 cm
H3 znamená, že je otevřená, čípek má 3 cm
H2 znamená, že je otevřená, čípek má 2 cm
H1 znamená, že je otevřená, čípek má 1 cm.
Podle které se začíná zkracovat čípek a já můžu jen doufat, že to tak ještě aspoň 2-3 týdny vydrží...
Aby toho nebylo ale málo, doma jsem odpoledne zjistila lehké zašpinění na prádle :-O
Po zkonzultování, že se s největší pravděpodobností jedná o zašpinění po vyšetření, kdy dr. zkoumal stav čípku... jsem se uklidnila a rozhodla se nepanikařit a počkat, co se bude dít dále... Takže budu mezitím hrát hodnou holku, aby si popeláček ještě nějaký ten týden dal říct a zůstal u maminky tam kde je.
Dneska jsme byli na další kontrole a natáčení popeláčka. Ozvy jsou naštěstí podle grafu v pořádku, průměr zase někde těsně pod 140 tepy za minutu.... ale zápis v těhotenské průkazce mi už tak velkou radost neudělal... Zatím co dosud pokaždé jsem měla napsané Y 2cm, tak dneska X 1,5 cm ...
Moje zvědavost mi ale nedala spát a tak jsem na internetu vyhrabala následující tabulku:
Zkratky změn čípku před porodem:
S blížícím se datem porodu čípek měkne a zkracuje se (může však i několik týdnů před porodem díky tvrdnutí bříška). Ideální velikost čípku je 4-3,5 cm. Takže jak se zkracuje, hrozí otevírání a lékaři pohmatem nebo vaginálním ultrazvukem zjistí, jak moc je děložní hrdlo otevřeno. Při vyšetření prstem používají písmenka Y,X,H a velikost čípku označují čísly 3,2,1.
Např. řekne Y3, tzn. že je děložní hrdlo zavřené velikost čípku je 3 cm. Což je úplně ideální stav.
Když je Y2, je hrdlo též zavřené a čípek 2 cm
Y1 je též ještě zavřené a čípek má 1 cm.
Když řekne X3, tzn.,že se začíná trochu otevírat, ale čípek má ještě 3 cm
X2 znamená, že se začíná otevírat, čípek má 2 cm
X1 znamená, že se začíná otevírat, čípek má 1 cm
H3 znamená, že je otevřená, čípek má 3 cm
H2 znamená, že je otevřená, čípek má 2 cm
H1 znamená, že je otevřená, čípek má 1 cm.
Podle které se začíná zkracovat čípek a já můžu jen doufat, že to tak ještě aspoň 2-3 týdny vydrží...
Aby toho nebylo ale málo, doma jsem odpoledne zjistila lehké zašpinění na prádle :-O
Po zkonzultování, že se s největší pravděpodobností jedná o zašpinění po vyšetření, kdy dr. zkoumal stav čípku... jsem se uklidnila a rozhodla se nepanikařit a počkat, co se bude dít dále... Takže budu mezitím hrát hodnou holku, aby si popeláček ještě nějaký ten týden dal říct a zůstal u maminky tam kde je.
Už jenom proto, že přípravy pokojíčku sice finišují, ale zdaleka ještě nejsme hotoví.
Je vymalované, položený koberec, navrtaná garnyž a světlo a složená postýlka... Jestli se najde chvilka mezi šmejděním po internetu zkusím pořídit nějakou fotku ;-)
úterý 7. února 2012
Jdeme do finále....
takže náš čeká návštěva gyndr. každý týden, stejně jako natáčení ozev popeláčka :-)
Dneska to bylo poprvé a upřímně - byla jsem z toho pořádně vyjukaná... Naštěstí mám skvělého doktora i sestřičku, která mi všechno podrobně vysvětlila - jaký rozsah ozev je v pořádku, co znamená ten silný dunivý zvuk, který se občas v průběhu měření ozve (pohyby miminka).
Naštěstí se jeví všechno v pořádku, průměr popeláčka se pohyboval někde kolem 140 tepů za minutu, během pohybů si povyskočil až ke 160 :-) ... děloha je zatím klidná, reaguje jen při pohybech, nic zatím nenasvědčuje blížícímu se porodu. (I přesto už ale v ložnici v koutě stojí zabalená taška do porodnice, přece jenom, může se to zvrtnout kdykoli :-))) )
Porodnice je taky vybraná, pokud se nestane nic nepředpokládaného, rozhodli jsme se až pro poslední navštívenou a nejspíš i nejvzdálenější, ale připadala nám nejlépe vybavená, s nejpříjemnějším zázemím pro maminku i doprovod... Tak doufejme, že jsme neudělali chybu :-)
Dneska to bylo poprvé a upřímně - byla jsem z toho pořádně vyjukaná... Naštěstí mám skvělého doktora i sestřičku, která mi všechno podrobně vysvětlila - jaký rozsah ozev je v pořádku, co znamená ten silný dunivý zvuk, který se občas v průběhu měření ozve (pohyby miminka).
Naštěstí se jeví všechno v pořádku, průměr popeláčka se pohyboval někde kolem 140 tepů za minutu, během pohybů si povyskočil až ke 160 :-) ... děloha je zatím klidná, reaguje jen při pohybech, nic zatím nenasvědčuje blížícímu se porodu. (I přesto už ale v ložnici v koutě stojí zabalená taška do porodnice, přece jenom, může se to zvrtnout kdykoli :-))) )
Porodnice je taky vybraná, pokud se nestane nic nepředpokládaného, rozhodli jsme se až pro poslední navštívenou a nejspíš i nejvzdálenější, ale připadala nám nejlépe vybavená, s nejpříjemnějším zázemím pro maminku i doprovod... Tak doufejme, že jsme neudělali chybu :-)
čtvrtek 26. ledna 2012
Hurá hurá hurá ...
... máme domluvenou pediatričku... Při jejím výběru jsem neváhala ani minutu a zamířila k té, která pečovala 19 let o mě a moje 2 sourozence, má svatou trpělivost s prťaty a nikdy jsme s ní neměli žádnou nepříjemnou zkušenost... :-)
A dokonce má asi sloní paměť, protože hned po vstupu do ordinace bez váhání konstatovala "Jééé, to je L.V. že ? Takže další malý Válek na cestě?" Jediné, co mě překvapilo, že ani po tolika letech a mé ne zrovna éterické podstatě se nezbavila zdrobněliny jména, kterým mi roky říkala :-)
Ne ne, paní doktorko, prcek bude po tatínkovi... To by mi strach nedovolil :-D
A dokonce má asi sloní paměť, protože hned po vstupu do ordinace bez váhání konstatovala "Jééé, to je L.V. že ? Takže další malý Válek na cestě?" Jediné, co mě překvapilo, že ani po tolika letech a mé ne zrovna éterické podstatě se nezbavila zdrobněliny jména, kterým mi roky říkala :-)
Ne ne, paní doktorko, prcek bude po tatínkovi... To by mi strach nedovolil :-D
Kontrola u pana doktora
Včera jsem se byl s maminkou ukázat panu doktorovi. Všechno vypadalo v pořádku, jen má maminka trošku anémii. Sice vůbec nevím, co to znamená :-) , ale pan doktor jí předepsal nějaké tabletky železa, které má jíst, než se narodím.
Jinak se mi daří dobře, placenta je uložená, kde má být, odhadem mám 2170 g, takže podle slov pana doktora nebudu žádný drobeček... Po kom bych taky měl být, že ? :-)))
Za 2 týdny jdeme poslouchat a natáčet moje srdíčko, tak zkusím nezlobit a nespat, ať tam mamka nestráví celé dopoledne :-)
Jinak se mi daří dobře, placenta je uložená, kde má být, odhadem mám 2170 g, takže podle slov pana doktora nebudu žádný drobeček... Po kom bych taky měl být, že ? :-)))
Za 2 týdny jdeme poslouchat a natáčet moje srdíčko, tak zkusím nezlobit a nespat, ať tam mamka nestráví celé dopoledne :-)
středa 25. ledna 2012
Něco málo z výbavičky...
... která už čeká, až mě do ní oblečou :-)
Do porodnice máme nachystané tyhle věcičky:
bodyčko, kalhoty, ponožky, čepičku a rukavičky (pokud bude větší zima, je alternativa teplejší), kabátek a svetřík nebo bundička. přes nožky samozřejmě ještě deka nebo v případě, že bude velká zima, je nachystaný fusak, který je nastavitelný od narození až do cca 2 let.
Do porodnice máme nachystané tyhle věcičky:
bodyčko, kalhoty, ponožky, čepičku a rukavičky (pokud bude větší zima, je alternativa teplejší), kabátek a svetřík nebo bundička. přes nožky samozřejmě ještě deka nebo v případě, že bude velká zima, je nachystaný fusak, který je nastavitelný od narození až do cca 2 let.
úterý 24. ledna 2012
Rosteme jako z vody...
hlavně maminka :-) .... 32 + 3 tt.
Zítra se jdeme změřit k panu doktorovi, tak snad rostu pěkně i já :-)
Zítra se jdeme změřit k panu doktorovi, tak snad rostu pěkně i já :-)
neděle 1. ledna 2012
Šťastný a veselý Nový rok
Odcházím na kutě... Poprvé v novém roce, naposledy v našem bytě ve dvou...
Před rokem, když jsem si připíjela sektem a potlačovala slzy, ani ve snu jsem si neuměla představit, že až se rok s rokem sejde, nebudu stát uprostřed obýváku se skleničkou sektu a myšlenkou, že uběhl rok a nic se zase nezměnilo...
Byla to naše poslední oslava Silvestra ve stejném počtu, ve stejné pohodičce :-D ... Už nikdy to nebude stejné... Ani my nebudeme stejní :-)
Takže jsem dneska (teda už včera) s trochou nostalgie smočila rty v kapce sektu a přivítala Nový rok, rok, ve kterém se v našem životě uděje ta nejzásadnější změna, jakou si jen člověk může představit... Už jen 2,5 měsíce a budeme 3 :-)))
Takže ..... Šťastný a veselý Nový rok !!!
PS: Snad se Mayové spletli a za rok si budeme moct popřát i k tomu dalšímu ;-)
Před rokem, když jsem si připíjela sektem a potlačovala slzy, ani ve snu jsem si neuměla představit, že až se rok s rokem sejde, nebudu stát uprostřed obýváku se skleničkou sektu a myšlenkou, že uběhl rok a nic se zase nezměnilo...
Byla to naše poslední oslava Silvestra ve stejném počtu, ve stejné pohodičce :-D ... Už nikdy to nebude stejné... Ani my nebudeme stejní :-)
Takže jsem dneska (teda už včera) s trochou nostalgie smočila rty v kapce sektu a přivítala Nový rok, rok, ve kterém se v našem životě uděje ta nejzásadnější změna, jakou si jen člověk může představit... Už jen 2,5 měsíce a budeme 3 :-)))
Takže ..... Šťastný a veselý Nový rok !!!
PS: Snad se Mayové spletli a za rok si budeme moct popřát i k tomu dalšímu ;-)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)