... si asi nikdo ten "nejkrásnější zážitek v životě ženy", tedy porod nepředstavoval...
Předem tohoto shrnutí bych ráda upozornila všechny nastávající maminky, aby dobře zvážily, jestli ustojí hodně hodně nepěkný sled událostí, který příchod našeho cipíska na svět provázely.....
Termín porodu jsme měli oficiálně stanovený na 14.března, ale proto, že jsme se 100% jistotu věděli, kdy se cipísek zadařil (díky IUI), věděli jsme taky, že je o 3 dny mladší... Přesto jsme netrpělivě vyhlíželi ten velký den D.
Když jsem se v pondělí 12.břena probudila s divným pocitem a chvátala na WC, už mi asi bylo jasné, že ta tekutina, která ze mě pomaličku odtéká, nebude moč, ale plodová voda....
Bylo 6 hodin ráno a já ještě netušila, že moje přirozená obava z porodu se změní v ten nejděsivější zážitek mého dosavadního života.
Vzbudila jsem tatínka, že asi jedeme, skočila vyměnit vložku a když bylo jasno, že jsem se asi nespletla... Uvařila jsem mu do termosky kafe, osprchovala se a v 7 hodin jsme vyráželi do Ostravy Vítkovic, místa, kde jsme se nakonec rozhodli rodit.
Krátce po 8.hodině už jsem ležela na křesle, dr. zkontroloval nález (čípek vstřebaný, pořád otevřená na prst volně), na UTZ se jevilo taky vše v pořádku, plodové vody bylo ještě dost, placenta nezasahovala do dolního sektoru, hlavička volně naléhala... A tak jsem byla odeslaná na porodnici, s tím, že dostanu ATB (díky GBS pozitivu muselo být miminko v době porodu pokryté) a budeme čekat...
V 9 hodin už jsem měla kapající Penicilin, asistentka mi začala natáčet monitor... A já psala tatínkovi, že může jet po svém, že to vypadá ještě na dlouho. První záznam miminka nejevil nejmenší problém, ozvy se pohybovaly mezi 130-150, záznam trvající 30 minut byl v pořádku... A všechno vypadalo na hladký "běžný" porod, jakých mívají týdně desítky.
Pak přišla dr., zkontrolovala mě... Konstatovala, že vzhledem k prasklé vodě, ale nulovým kontrakcím, mi zavede tabletku, protože jinak by to mohlo trvat taky den, dva nebo tři.
Do půl hodinky přišly bolesti, překvapily mě svojí silou, takže jsem je pořád rozcházela, trávila na WC a tak... v 10:40 přišla znovu asistentka, že natočíme další monitor... Tam už ale prcek nespolupracoval, srdíčko bylo sice slyšitelné, ale nenatáčelo se na záznam, tak že přejdeme na box a natočíme ho tam (napsala jsem ta´tkovi, ať to otočí, že mě přesouvají na box a tam už se mnou může být)... Tak už jsem ale tušila, že je něco špatně, ozvičky skákaly jako zběsilé, chvíli byly na 130 (když jsem při kontrakci prodýchávala jak jsem znala z kurzu), vzpátětí ale 99, 86, 98 ... V ten okamžik už asistentka neváhala, volala na kolegyni, ať okamžitě povolá dr. ... Ta tam byla než přišla druhá kontrakce (takže cca 2 minuty), vyšetřila mě /byla jsem na 3cm/ a prohlásila, že to ukončíme hned.
Stihla jsem ještě říct taťkovi, že nestihne dojet, že musím okamžitě na sál... Bylo 11:14.
Když jsme pak dávali dohromady sled událostí, zjistili jsme, že od té chvíle, kdy jsem s ním naposledy mluvila, uběhlo jen 15 minut a v 11:29 byl Kryštůfek na světě... Včetně zacévkování, nachystání všech přístrojů na mě, anestezie. Prostě fofr jako blázen.
Když jsem poprvé otevřela oči, cítila jsem kromě velké bolesti šílené třesení celého těla, které nešlo nijak ovlivnit, vedle mě seděl partner, hladil mě.... A já věděla, že se stalo něco šíleného... Za nějakou chvíli přišla dr. z fakultní nemocnice z JIRPu, naprosto bez emocí, chladně a stroze nám řekla, co se stalo, že potřebuje podpis s hypotermií, což je jediná možnost "léčby", že malý nedýchal, nebilo mu srdíčko, vdechl krev, dávali mu ještě na sále transfúzi, protože měl překyselený organismus, poškozený mozek, ale stupeň se neví... A že "jeho stav je kritický, zavolejte si, nebo se stavte za 3 hodiny"
V ten okamžik jsem měla pocit, že se zastavilo srdce i mně, na okamžik jsem přestala dýchat a z očí mi vyhrkly slzy, které se nezastavily ještě hodně, hodně dlouho.
Přítel volal hned mojí mamině, které slíbil dát vědět, popsal jí co se stalo, na což ona reagovala, že okamžitě sedají do auta a jede za ním... Naštěstí má s pseudotchýní skvělý vztah, takže ona byla jediná, která mu mohla dát oporu na to jet do fakultky...Do té doby oba seděli u mně, ačkoli to porušovalo všechny předpisy, ačkoli jsem ležela na jednom z porodních boxů, ktery momentálně nebyl potřeba, najednou všechno bylo jedno. Stav byl dokonce až tak zlý, že navzdory nařízení, že na JIRP mohou výhradně rodiče, udělali dr. výjimku a babičku pustili taky (po ujištění, že ten pohled zvládne).
Z fakultní nemocnice se zase vraceli zpátky za mnou do Vítkovic, seděli tam se mnou další hodinu a když už sestřičky začaly řešit, jestli nechci, aby tam někdo z nich spal (což jsem rezolutně odmítla, co by mi asi tak byli platní, stejně bychom jen řvali oba), už jsem je poslala domů... Bylo mi jasné, že jsou na tom stejně jako já, s tím rozdílem, že oni měli ještě reálný pohled na toho drobečka, ležícího v boxu a napojeného na tu spoustu drátků a hadiček :-(
Upřímně - nespal asi nikdo z rodiny...
Žádné komentáře:
Okomentovat