Na nejlepší cestě domů

Přijatá jsem byla na oddělení v neděli 25.března a vypadalo to, že si nás nikdo nevšímá... Najednou se ale zlomil čtvrtek, paní, co se mnou byla na pokoji, už byla propuštěná... A ejhle, jako by se věci daly do pohybu.
Včera nám zkontrolovali kyčle - bez problému, kontrola za měsíc, pak jsme poklusem přejeli k paní dr. z oddělení, která už už chtěla jít domů, ale tak holt jí nezbylo nic jiného, než počkat, až se vrátíme, projela znovu sonem hlavičku (s konstatováním "ty máš krásnou hlavičku, krásné závity" :-D a pak ještě znovu ledvinky a močový měchýř a prohlásila, že to vypadá dobře.
Ještě nám vzali krev a moč, výsledky by měly být dneska odpoledne, tak snad to nebude nic, co by nás zabrzdilo na cestě za babičkou a dědou...

Dneska od rána je kolem nás kalup jako blázen... Nejdříve proběhla vizita, kde nám potvrdili, že od včerejšího večera máme sníženou dávku opiátů na mez, při které se odchází a která nám ještě zůstane měsíc až dva... Potom na nás přišel mrknout další pan doktor, tentokrát zkontrolovat ouška a taky pro nás měl dobré zprávy - ouška jsou v pořádku.

Další v řadě byla paní na rehabilitaci a polohování, ta nás trápila asi půl hodiny, maminka si pamatuje tak jednu desetinu, vysvětlila, jakou používat na začátku hračku, aby se nám netočila hlavička na jednu stranu a srovnali jsme pohled oček, kam patří...

Ale jednoznačně největší šok jsem zažila, když na pokoj vtrhla paní doktorka, která Kryštůfka odvážela v den jeho porodu. Celá vysmátá se ptala, jak se nám daří, pochválila, jak je krásný, jestli si ho může pochovat... a když přišla sestřička, prohlásilo něco, z čeho mi dodatečně přeběhl mráz po zádech....

"Přišla jsem se podívat na ten náš zázrak z JIPky"

........ A mě najednou znovu hrkly slzy do očí a uvědomila jsem si, že její prvotní odměřenost a jakoby chladnost, pramenila nejspíš z nejistoty jí samotné, jak to s ním dopadne a jestli mu dokáží pomoct... Ufff.... Znovu tvrdý náraz s realitou.....