V sobotu jsme jeli na nákupy do Polska a proto, že to mělo být na delší dobu, cipísek zůstal u babičky.
A ačkoli jsem věděla, že je v těch nejlepších rukou, že je o něj postaráno po všech stránkách možná lépe, než u mne, stejně jsem celý den přemýšlela, co dělají, jak se má, jestli spinkal, jestli nezlobí a nepláče...
Zkrátka jsem se nedokázala zbavit dojmu, že mi něco podstatného chybí, jako bych si zapomněla doma peněženku s doklady :-o
Nikdy dříve bych nevěřila, že se to stane takhle brzo a i při nepřítomnosti pár hodin....
O to více jsem si to uvědomovala, když jsem po návratu nad Kryštůfkem seděla, koukala do těch jeho krásných kukadel, hladila ho... a uvědomovala si, jak strašně málo chybělo.... a všechno mohlo být jinak.
No ale divte se mi, když na vás hází takovéhle pohledy............
Je to zvláštní pouto které bude trvat na věky :) myslím, že to plně mohou pochopit lidé jen když se stanou rodiči. A JE TO KRÁSNÉÉÉÉÉÉÉÉÉ
OdpovědětVymazatPS: Kukadla teda má nádherná, ať Vám roste pro radost
Salome
Jé, to je fešák! Když jsem poprvé nechala babičce holky doma (bylo jim asi deset dní) a jela s M. nakoupit, což byla akce asi tak na hodinu, tak jsem v autě cestou brečela, že zůstaly chuděrky doma beze mě :))))
OdpovědětVymazatRonjí, však já taky půlku cesty prořvala, jak jsem strašná, že jsem ho nechala samotného doma :-)))
Vymazatjinak děkuji za pochvalu ;-)
Vymazat