Běžel den za dnem...

... já si připadala jako pacient ležící někde v hospici, kde je povolené snad úplně všechno... Ještě první večer po císaři mě přesunuli na oddělení gynekologie, abych nebyla na pokoji po císaři s nějakou maminkou.... Umístili mě na dvoulůžák, ale celou dobu jsem tam byla sama.... Neustále za mnou někdo chodil, porodní asistentky, které měly ten den službu, dokonce i nějaká "sociální sestra" z porodnice, která tam měla na starosti složité případy maminek s laktační psychózou a podobnými problémy... Nabízeli mi pomoc psychologa, psychiatra, nebo dokonce kněze... Měla jsem na pokoji televizi a mohla hrát i během dne a dokonce během vizity... Zkrátka všichni se všemožně snažili rozptýlit moje myšlenky.
Což samozřejmě v tu chvíli bylo naprosto nemožné.

Hlavou mi pořád běželo PROČ ??? Mohlo být něco jinak ? Mohla jsem udělat něco jinak já, nebo porodní asistentka ?
Spala jsem jenom, když jsem na pár desítek minut usnula vyčerpáním, celé úterý přemýšlela, jestli jsem vůbec schopná tohle zvládnout...

Tatínek mi každý den nosil informace o aktuálním vývoji a ještě pak večer, kdy znovu volal do nemocnice, posílal zprávy. Cipísek ale statečně bojoval, takže prvotní pondělí šokující stav (pro všechny, dodatečně přiznal i taťka, že ho to sebralo, když byli s babičkou u prcka a jemu tam pořád pípaly nějaké alarmy) se polehoučku začal měnit v lepší zprávy.
Největší problém v tu chvíli byly nefungující ledvinky, takže Kryštůfek měl maximální dávky diuretik, aby ho zbavovali tekutin, měl nestabilní tlak, tep... Další den už čural 30ml, což bylo malinko, ale nás to naplňovalo nadějí a vírou, že se to den ode dne zlepší...

Vzhledem k mému uspokojivému stavu mě už ve středu pustili na propustku na návštěvu. Nebudu nic předstírat a přiznám, že jsem ji celou proseděla, nevěřícně koukala na ty hadičky, drátky, monitory a nedokázala zastavit příval slz. Pohled na takové malé tělíčko, které tak statečně bojuje s tak velkou zátěží, ten prostě MOC bolí... :-(

Naštěstí se aspoň můj stav lepšil natolik rychle, že ve středu při vizitě dr. konstatoval, že pokud následující den dopadne dobře UTZ, pustí mě domů... Neváhala jsem ani minutu, zírat do stropu a přemýšlet jsem mohla i doma a navíc to mělo tu výhodu, že se za mnou mohl kdokoli stavit, aniž by před tím musel absolvovat 45 minut cesty autem... A konečně, ušetří to hodinu a půl času nejméně i taťkovi, který denně přijel za mnou, strávil se mnou nějaký čas, pak fičel do fakultky... a domů... Takhle se vydáváme denně jen z domu do fakultky a zpátky.

Každá další návštěva v nás vzbuzovala naději, že přece jen nebude tak zle, jak to hodnotila dr., když cipíska odvážela, postupně se stabilizoval tlak, přestal tak horečně kolísat i tep, okysličení se taky srovnalo, denně jsme pozorovali větší množství moči, která odcházela cévkou... Jenže člověk se prostě nechce oddat nějaké velké euforii, stojí nohama na zemi a přijímá každou další zprávu s úlevou, nejspíš v obraně, aby znovu nedostal přes d*žku a nespadl znovu na dno.

Každopádně samotné sestřičky a dr. byly překvapené, jak obrovský kus cesty Kryštůfek za prvních 5 dní urazil, jak moc velký bojovníček to je ...