Je až neuvěřitelné....

... jak ten čas rychle letí, včera jsem měl rovné 4 měsíce. Z malinkatého miminka, které jen leželo, křičelo a chtělo se chovat, se stal už skoro velký chlap :-)))
Vyrostl jsem o nějakých 10-12cm a přibral na dvojnásobek svojí porodní váhy.
Taky mlíčka už sním jednou tolik, když jsem odcházel z porodnice, zbaštil jsem stěží 60ml na jednu porci, dneska si dám hravě 130. :-)

Hodně jsem se toho i naučil, i když se to mámě někdy nezdá a pořááád se mnou není spokojená :-D
Umím zvedat pokrčené nožky nad plínku, sleduju hračky, chňapám po nich, jakmile něco ukořistím, první cesta vede do pusy, abych zjistil, jestli to není náhodou nějaká dobrota :-)
Pasu koníčky a héééč, už nepadám, když se nakloním na bok, abych si prohlídnul něco děsně zajímavého, tak se dokážu vrátit zase zpátky. Hrozně mě baví zkoušet, jestli to, co mám zrovna před sebou / pod sebou, vydává zvuky a tak do toho škrábu nehtíkama.
A mooooc rád se směju :-))) Na mámu, na tátu, na babičku i dědu, zkrátka na všechny, které mám rád.
Když se jo snažím, podaří se mi ze zad přetočit na bok, někdy až na bříško, takže už mě nemůžou pustit z očí, jsem totiž děsné šídlo.
Před spaním nejraději proháním rodiče sem a tam, aby mě otočili do správné polohy, když se otočím jako vrtule o 180° :-D

A posledních pár dní se snažím mamce dělat radost a zvládnout tzv. trakční test, dříve, když mě vleže potáhli za ručky, visela mi hlavička, jako miminku, ale teď už skoro pokaždé zvládnu nechat ji vodorovně s tělem. Musíme se ale zeptat sestřičky, jestli to zase nedělám špatně, jako když jsem ze začátku pásl koníčky.

Takže co mámo, když si tohle všechno přečteš černé na bílém --- jsem nebo nejsem šikula ? ;-)

Hlásíme se....

... po delší odmlce, během které se toho událo docela hodně.

Cipísek si odbyl druhou (a hurá, poslední) kontrolu kyčlí, víckrát nemusíme, všechno je v pořádku :-)

Včera jsme byli taky na kontrole na kardiologii, Kryštůfkovi kromě UTZ natočili i EKG a pan dr. vypadal spokojeně, takže nás taky propustil a kontrola jen v případě, kdy by se například v případě nemoci objevil nějaký šelest nebo něco podobného... Ulevilo se mi, i když přiznávám, že tady jsem s jiným výsledkem ani nepočítala a kontrolu brala jen jako formalitu.

Dál poctivě cvičíme 2 cviky Vojtovky, měli bychom 4 krát denně, ale je fakt, že ve vedrech, která nás poslední dny trápí, je Kryštůfek spavější a unavenější, takže maličko "švindlujeme" a stíháme jen 3x.
Samozřejmě, stejně jako většina dětí, cipísek u cvičení ječí, jako postřelený jelen, ale dobrou známkou toho, že to není o bolesti, ale nepohodlí a omezování pohybu, je to, že jakmile docvičíme, je schopný se na nás během lusknutí prstů tlemit od ucha k uchu.
Sestřička je z jeho pokroků spokojená.

Donedávna ale nebyla mamka, takže si prošla pár doooost hnusnýma depkama, když týden po týdnu viděla, jak poctivě dřeme a hlavička pořád nic, při "trakčním testu" (miminko na zádech se lehce potáhne za ručky a hlavička musí jít vodorovně s tělem nahoru, nezůstat viset dolů) cipísek pořád nic...

Když jsem to zmínila před sestřičkou, snažila se mě uklidnit, že je klidně dost dobře možné, že prcek bude tu šíji mít slabší pořád a tenhle test třeba nikdy nezvládne, ale nemusí to mít vliv na další vývoj... Dokonce mi tvrdila, že přesně rozumí mým pocitům a obavám, protože samotné se jí narodila přidušená holčička, která měla zakrvácené oční pozadí a měsíc neviděla.... A naprosto vystihla pocity, které mnou po nocích cloumají, zatím co jiné maminky se můžou chlubit, co už jejich dětičky umí a zvládají, já mám v hlavě jen kdy a ke kterému doktoru ještě musíme...

Umocněno tím, že všude v okolí se rodí samé krásné, hodné a hlavně zdravé dětičky, bezproblémovými pár hodin trvajícími porody, místo čehož my jsme dospěli ke skóru:
15% lidí se léčí s neplodností
0,2 - 0,4% (cca 200-400 dětí ročně ze 100 tisíc narozených) se potýkají se stejným průšvihem, jako Kryštofek
a dodatečně jsem ještě zjistila při čtení časopisu Maminka při jedné z posledních radostí, která mi zbyla (v horké vaně), že právě číslo, které jsem měla v porodnici, se věnovalo v článku "Chladem do života" hypotermii u dětí, které prodělaly u porodu závažnou komplikaci přidušení .... No řekněte, jaká je pravděpodobnost tohohle ??? :-o

tohle všechno už prostě bylo moc... Proč se tohle všechno musí stát právě mně a nemůžu mít ani tu maličkou špetku štěstí, že po nekonečném 5 let trvajícím čekání na ten maličký zázrak, si aspoň můžu užívat krásné zdravé miminko ??

Vylepšily to ale 2 probdělé a proslzené noci a následná cipískova odměna v podobě (snad správně) zvládnutého trakčního testu :-)

Takže už jsem zase plná optimismu a víry, že všechno to jeho "natahování na skřipec" a "mučení" má smysl :-)