.... napadne mě jako první při pomyšlení na letošní právě skončené Vánoce, které měly být naše první ve 3, jako rodičů, jako rodiny. Osud tomu ale chtěl zase jinak a tak jsou naše svátky spíš tragikomickým příběhem pro silvestrovskou sešlost přátel... Ale až za pár let, teď mají ještě příliš hořkou pachuť.
Štědrý den jsme jako obvykle měli trávit u rodičů, kam jsme měli přijít až po odpoledním spaní Kryšťuly, takže přípravy žádné mohutné neprobíhaly a užívali jsme si slavnostní atmosféry rozsvíceného stromečku (který letos poprvé z bezpečnostních důvodů neobsahoval ani jedinou rozbitnou ozdobu, jaká ironie) a pohody pohádek.
Jenže ouha, tatínek, ač sliboval, že pracovat nebude, nakonec bylo všechno jinak a patřičně to všechno zamotalo. Když totiž vyřizoval jeden z hovorů, přičemž se mu pokoušel vysápat na kancelářskou židli zezadu syn, nevydržela jsem a došla ho odnést... Aby nebreptal tatínkovi do hovoru, vzala jsem ho na klín a ač to zásadně nedovoluji, nechala jsem ho prstíky ťapkat po klávesách na notebooku.
Neuběhlo ani pár minut, tatínek hovor ukončil a já se zděšením zjistila "ty woe, Kryštůfku, kde je to tlačítko, kam jsi ho dal????" :-o
S náležitým zděšením jsem začala pátrat po tlačítku Pause/Break (jak příznačné, ano, tatínek si měl dát pauzu...) po všech myslitelných i nemyslitelných místech. Takže jsem prošacovala Kryštůfkovi oblečení, ručky, dokonce plenku, pak sebe, jestli někam nezapadla... To už se k nám přidal tatínek a já mu začala vysvětlovat, že tlačítko prostě chybí a nikde ho nevidím... Stál u gauče a tak jsem dítě odložila vedle něj, odsunula stůl a začala znovu pátrat... Hlavou se mi honily nejčernější scénáře, jaký to je průšvih (a tohle slušné slovo jsem v mysli fakt nepoužila), jestli to tlačítko snědl.... Načež se ozvala dunivá rána, řev.......
Asi nemusím dlouze popisovat, že v tu chvíli se dítě ocitlo na zemi. Tatínek na moji výtku, že u něj stál, tak proč ho proboha nedržel, jen podotkl, že on se nedíval, že on taky hledal... No nic, pozdě bych honit, že ?
Cipíska se mi podařilo během poměrně krátké chvilky utišit, tatínka jsem vyzpovídala a dozvěděla se, že údajně se snažil slézt a tudíž šel ručkama napřed, ne přímo na hlavičku (ale přiznejme si, věřte tatínkům), Kryštůfek nejevil známky otřesu, normálně jedl oběd, normálně po něm spal, zatím co jsme ho chodili kontrolovat a hledali všemožně na internetu následky případného otřesu mozku... Všechno se jevilo tak nějak normálně, takže jsme vyrazili na Štědrovečerní večeři.
Nikdo by neřekl, jak se věci během pár hodin změní. V půl 5 jsme normálně povečeřeli, Kryštůfek si vzal dárky, pravda, moc rozumu z toho ještě neměl, ale to jsme ani nečekali.
Kaši v půl 7. ještě zdánlivě v pohodě snědl a já si říkala, že je jen hrozně unavený, byl to přece jenom náročný den a že tedy zamíříme přes ulici domů. Kaše ale během pár minut letěla na sváteční oblečení matky a letmý dotyk na čelo Kryšťulky naznačoval průšvih, který teploměr posléze jen potvrdil.
38,6°C to už není legrace, ale čípek to zachrání.
No, nezachránil.
Ve zkratce - po několikeré kontrole nás o půlnoci zburcoval pláč, horká hlavička naznačovala pravý opak toho, že čípek pomohl, teploměr ukazoval strašidelných 40,4° a když z žaludku letěla i vlažná voda, která měla zahnat žízeň, už jsem nelenila a zavelela k cestě do nemocnice :-(
Na pohotovosti v 1 hodinu ráno kupodivu nebyla fronta, před námi v ordinaci jedno dítko, za námi už pak přicházeli další a další rodiče s více či méně nemocnými dětmi.
Po zběžném vyšetření službu konajícím lékařem a ujištění, že jestli ten dílek snědl, tak nezbývá, než čekat, až vyjde, ale pravděpodobnost je malá, i úraz z pádu dr. označil za málo pravděpodobný vzhledem k výšce gauče. Ale tak nechali si nás tam.
Popisovat dlouze vybavenost nebo komfort současných nemocnic nebudu, protože každá maminka, která tam musela někdy trávit byť jen den se svým dítkem si jistě dokáže představit.
Postel, přebalovací pult, umyvadlo a vanička pro prcka, skříň na oblečení pro doprovod (který je ale stejně jako dítě přijatý, dostane náramek a nesmí opustit bez vědomí personálu patro), ovšem co mě šokovalo, byla ocelová "postýlka", resp. lépe řečeno klec. Představa, jak v ní dítě klidně a nerušeně spí, mi přišla jako zcela nesmyslná hned na začátku, ale OK, jako prostředek k zajištění bezpečnosti, kdy musí doprovod třeba na toaletu nebo sehnat dítěti jídlo, se použít dala.
Kryštůfek tak "spinkal" se mnou ve velké posteli, při čemž jeho jsem přikrývala, aby ještě nenachladl, až se z horečky zpotí, sama jsem pak měla holé záda a odnesla si pevně doufám jen ztuhlé svaly a ne problém s ledvinami.
Do rána jsme ani jeden moc nenaspali, spaní dítěte přes den v nemocnici je absolutní nesmysl - jakmile usne, vsaďte krk na to, že vám přinesou svačinu, nebo přijde někdo vytírat, případně je nezbytně nutné podepsat nějaké lejstro.
Naštěstí po úmorném úterý, kdy mi neustálé poponášení vzlykajícího uzlíčku po pokoji sem a tam uličkou dlouhou stěží 6 metrů, ve středu teplota klesla na hranici 37° , tatínek radostně psal, že tlačítko bylo objeveno pod gaučem a tak jsem mohla zkusit uprosit lékařku, že doma nám to určitě prospěje lépe, teplotu už prakticky Kryštůfek nemá, sono hlavičky dopadlo taky dobře, čípky a kapky do nosu doma taky máme.... Tak co tam, jen tam zabíráme postel ?
Naštěstí byly ty Vánoce, takže se mi podařilo obměkčit zpočátku neoblomnou dr. aby nás opravdu propustila.
Uffff..... Domů jsme se dostali 26.12. v 5 hodin odpoledne, svátky v háji a jak jsem prohlásila - od příště je ze mne asi Jehovistka.... a slavit se nebude nic a basta :-)
Kryštůfkova obvodní pediatrička, ke které jsme měli nařízeno se přijít ukázat do konce týdne, celou naši vánoční historku přijala s úsměvem a souhlasným pokyvováním, že si stejně jako oba lékaři v nemocnici myslí, že se zkrátka jako obvykle sešlo několik hloupých okolností najednou. Kryštůfek s největší pravděpodobností zvracel ne z pádu z gauče, ale začínající virózy a vysoké horečky.
Ale přiznejme si, která máma by v takové situaci jednala jinak, dítě nechala doma a riskovala, že se jedná o větší průšvih ?
PS: A aby toho nebylo málo, tak dneska přišla další komická scéna - jak prohlásil partner - nejspíš zaúřadoval "Duch Vánoc", protože bez jakéhokoli zásahu kohokoli z nás se nám prostě zřítil stromeček....
Já věděla, proč na něj letos nedávám ani jedinou rozbitnou ozdobu :-D
..... Zakleté Vánoce :-)
