12.3.2014

12.3.2013

Milí Bakaláři ....

.... napadne mě jako první při pomyšlení na letošní právě skončené Vánoce, které měly být naše první ve 3, jako rodičů, jako rodiny. Osud tomu ale chtěl zase jinak a tak jsou naše svátky spíš tragikomickým příběhem pro silvestrovskou sešlost přátel... Ale až za pár let, teď mají ještě příliš hořkou pachuť.

Štědrý den jsme jako obvykle měli trávit u rodičů, kam jsme měli přijít až po odpoledním spaní Kryšťuly, takže přípravy žádné mohutné neprobíhaly a užívali jsme si slavnostní atmosféry rozsvíceného stromečku (který letos poprvé z bezpečnostních důvodů neobsahoval ani jedinou rozbitnou ozdobu, jaká ironie) a pohody pohádek.
Jenže ouha, tatínek, ač sliboval, že pracovat nebude, nakonec bylo všechno jinak a patřičně to všechno zamotalo. Když totiž vyřizoval jeden z hovorů, přičemž se mu pokoušel vysápat na kancelářskou židli zezadu syn, nevydržela jsem a došla ho odnést... Aby nebreptal tatínkovi do hovoru, vzala jsem ho na klín a ač to zásadně nedovoluji, nechala jsem ho prstíky ťapkat po klávesách na notebooku.
Neuběhlo ani pár minut, tatínek hovor ukončil a já se zděšením zjistila "ty woe, Kryštůfku, kde je to tlačítko, kam jsi ho dal????" :-o
S náležitým zděšením jsem začala pátrat po tlačítku Pause/Break (jak příznačné, ano, tatínek si měl dát pauzu...) po všech myslitelných i nemyslitelných místech. Takže jsem prošacovala Kryštůfkovi oblečení, ručky, dokonce plenku, pak sebe, jestli někam nezapadla... To už se k nám přidal tatínek a já mu začala vysvětlovat, že tlačítko prostě chybí a nikde ho nevidím... Stál u gauče a tak jsem dítě odložila vedle něj, odsunula stůl a začala znovu pátrat... Hlavou se mi honily nejčernější scénáře, jaký to je průšvih (a tohle slušné slovo jsem v mysli fakt nepoužila), jestli to tlačítko snědl.... Načež se ozvala dunivá rána, řev.......
Asi nemusím dlouze popisovat, že v tu chvíli se dítě ocitlo na zemi. Tatínek na moji výtku, že u něj stál, tak proč ho proboha nedržel, jen podotkl, že on se nedíval, že on taky hledal... No nic, pozdě bych honit, že ?

Cipíska se mi podařilo během poměrně krátké chvilky utišit, tatínka jsem vyzpovídala a dozvěděla se, že údajně se snažil slézt a tudíž šel ručkama napřed, ne přímo na hlavičku (ale přiznejme si, věřte tatínkům), Kryštůfek nejevil známky otřesu, normálně jedl oběd, normálně po něm spal, zatím co jsme ho chodili kontrolovat a hledali všemožně na internetu následky případného otřesu mozku... Všechno se jevilo tak nějak normálně, takže jsme vyrazili na Štědrovečerní večeři.
Nikdo by neřekl, jak se věci během pár hodin změní. V půl 5 jsme normálně povečeřeli, Kryštůfek si vzal dárky, pravda, moc rozumu z toho ještě neměl, ale to jsme ani nečekali.
Kaši v půl 7. ještě zdánlivě v pohodě snědl a já si říkala, že je jen hrozně unavený, byl to přece jenom náročný den a že tedy zamíříme přes ulici domů. Kaše ale během pár minut letěla na sváteční oblečení matky a letmý dotyk na čelo Kryšťulky naznačoval průšvih, který teploměr posléze jen potvrdil.
38,6°C to už není legrace, ale čípek to zachrání.
No, nezachránil.

Ve zkratce - po několikeré kontrole nás o půlnoci zburcoval pláč, horká hlavička naznačovala pravý opak toho, že čípek pomohl, teploměr ukazoval strašidelných 40,4° a když z žaludku letěla i vlažná voda, která měla zahnat žízeň, už jsem nelenila a zavelela k cestě do nemocnice :-(

Na pohotovosti v 1 hodinu ráno kupodivu nebyla fronta, před námi v ordinaci jedno dítko, za námi už pak přicházeli další a další rodiče s více či méně nemocnými dětmi.
Po zběžném vyšetření službu konajícím lékařem a ujištění, že jestli ten dílek snědl, tak nezbývá, než čekat, až vyjde, ale pravděpodobnost je malá, i úraz z pádu dr. označil za málo pravděpodobný vzhledem k výšce gauče. Ale tak nechali si nás tam.

Popisovat dlouze vybavenost nebo komfort současných nemocnic nebudu, protože každá maminka, která tam musela někdy trávit byť jen den se svým dítkem si jistě dokáže představit.
Postel, přebalovací pult, umyvadlo a vanička pro prcka, skříň na oblečení pro doprovod (který je ale stejně jako dítě přijatý, dostane náramek a nesmí opustit bez vědomí personálu patro), ovšem co mě šokovalo, byla ocelová "postýlka", resp. lépe řečeno klec. Představa, jak v ní dítě klidně a nerušeně spí, mi přišla jako zcela nesmyslná hned na začátku, ale OK, jako prostředek k zajištění bezpečnosti, kdy musí doprovod třeba na toaletu nebo sehnat dítěti jídlo, se použít dala.
Kryštůfek tak "spinkal" se mnou ve velké posteli, při čemž jeho jsem přikrývala, aby ještě nenachladl, až se z horečky zpotí, sama jsem pak měla holé záda a odnesla si pevně doufám jen ztuhlé svaly a ne problém s ledvinami.

Do rána jsme ani jeden moc nenaspali, spaní dítěte přes den v nemocnici je absolutní nesmysl - jakmile usne, vsaďte krk na to, že vám přinesou svačinu, nebo přijde někdo vytírat, případně je nezbytně nutné podepsat nějaké lejstro.

Naštěstí po úmorném úterý, kdy mi neustálé poponášení vzlykajícího uzlíčku po pokoji sem a tam uličkou dlouhou stěží 6 metrů, ve středu teplota klesla na hranici 37° , tatínek radostně psal, že tlačítko bylo objeveno pod gaučem a tak jsem mohla zkusit uprosit lékařku, že doma nám to určitě prospěje lépe, teplotu už prakticky Kryštůfek nemá, sono hlavičky dopadlo taky dobře, čípky a kapky do nosu doma taky máme.... Tak co tam, jen tam zabíráme postel ?

Naštěstí byly ty Vánoce, takže se mi podařilo obměkčit zpočátku neoblomnou dr. aby nás opravdu propustila.

Uffff..... Domů jsme se dostali 26.12. v 5 hodin odpoledne, svátky v háji a jak jsem prohlásila - od příště je ze mne asi Jehovistka.... a slavit se nebude nic a basta :-)

Kryštůfkova obvodní pediatrička, ke které jsme měli nařízeno se přijít ukázat do konce týdne, celou naši vánoční historku přijala s úsměvem a souhlasným pokyvováním, že si stejně jako oba lékaři v nemocnici myslí, že se zkrátka jako obvykle sešlo několik hloupých okolností najednou. Kryštůfek s největší pravděpodobností zvracel ne z pádu z gauče, ale začínající virózy a vysoké horečky.

Ale přiznejme si, která máma by v takové situaci jednala jinak, dítě nechala doma a riskovala, že se jedná o větší průšvih ?

PS: A aby toho nebylo málo, tak dneska přišla další komická scéna - jak prohlásil partner - nejspíš zaúřadoval "Duch Vánoc", protože bez jakéhokoli zásahu kohokoli z nás se nám prostě zřítil stromeček....

Já věděla, proč na něj letos nedávám ani jedinou rozbitnou ozdobu :-D



                                                                                              ..... Zakleté Vánoce :-)

Ten čas ....

..... tak strašně rychle utíká.....

Právě dneska uběhlo už neuvěřitelných 6 měsíců od chvíle, kdy se Kryštůfek za dramatických okolností poprvé podíval na tenhle svět zvenčí.
V nekonečném seriálu Ulice běžel 2151. díl, zatím co dnes spolu můžeme sledovat už epizodu s pořadovým číslem 2238., prababička oslavila svoje 92.narozeniny, máme za sebou krásné jaro, horké léto, 5 měsíců s odsávačkou v pohotovosti a více, než 3 měsíce každodenního "boje" se cvičením Vojtovou metodou.

Spolu s rychle plynoucím časem a postupnými drobnými krůčky Kryštůfka se pomaličku vytrácí prvotní děsivá představa, že třeba zrovna naše miminko neuvidí, neuslyší, nebude hýbat končetinami... Samozřejmě pořád zůstává obava, zda je jeho psychomotorický vývoj alespoň jakž takž v rámci "normy" , ale to nikdo nedokáže říct, ani byť jen odhadnout, takže nezbývá, než jen čekat a doufat.

A radovat se z každé maličkosti, které si my rodiče a taky ostatní z okolí všimneme... Ať už to byl první úsměv někdy v 8.týdnu, první žvatlání, první šmátrání po hračce, první správné pasení koníčku, otočení na bok, nebo dokonce bříško. S úžasem jsme sledovali rychlost, se kterou dokáže cipísek převálet sudy po celé posteli tam a zase zpátky... S nadšením jsem tatínkovi hlásila první klubající se zoubek (11.8.), 26.8. se vyklubal i druhý.
S očima navrch hlavy zkoumáme, jak se dokáže "složit do kostičky", když se snaží ochutnávat vlastní palec u nohy :-)

Na to zlé nechci vzpomínat... Nechci si už číst zpětně svoje první příspěvky a vhánět si znovu slzy do očí, nechci si připomínat ten obrovský strach, který jsem prožívala prvních několik hodin, nebo dní, než jsem Kryštůfka mohla aspoň poprvé uvidět a pohladit.
Chci doufat, že to nejhorší, co ještě musíme zažít, je několik kontrol v ambulanci pro rizikové novorozence a na neurologii, pár měsíců cvičení... a pak konečně začne ta krásná doba užívání si... :-)


Tak nám držte palce. Díííky. ;-)

Dneska uplynul další měsíc....

od okamžiku, kdy jsem se poprvé podíval na svět...

Od posledních řádků se toho taky událo docela dost.

Byl jsem na kontrole na neurologii a v ambulanci pro rizikové novorozence. Paní dr. z rizikovky byla spokojená, že jsem šikovný, ale když se šla zeptat paní neuroložky, která se mnou zkoušela všelijaké testy motoriky, tak ta říkala "no nějaké mouchy tam ještě jsou"  Sice nevím, co jsou to ty mouchy, ale asi to znamená, že ještě neumím všechno co bych měl a jak bych měl umět.
Prý budu ještě muset hooodně cvičit (óóóó jééé, to je ale otrava)

Následující den jsem šel ke svojí paní doktorce. Ta je na mě moc hodná, ale zvážila mě a řekla, že už mám přírůstek váhy na dolní hranici a musím začít baštit i jiné věci, než mléko.
Prý má mamka začít mrkvičkou, bramborem, večer kašičkou... Postupně přidávat "mladé maso", kuřečí, telecí nebo králičí.
Zase nějaká novost, no jak já se s tím poperu ???
Ale už jsem to pár dní zkusil a ač se mamka bála, že budu prskat všude kolem sebe, mrkvička a kašička mi tak chutnaly, že do mě spadly a chtěl jsem ještě nášup... Musel jsem si ale dát zase jenom mléko, aby mě nebolelo bříško.

               


Konečně jsme taky vychytali systém krmeni tak, bychom mohli pěkné letní dny trávit venku, takže jezdíme na výlety, v termosce máme horkou vodu a v lahvičkách rozdělené dávky mléka a tak mě můžou nakrmit, kdykoli já si vzpomenu :-)

Taky jsem dostal novou cestovní postýlku, protože v druhé polovině září chceme jet s mamkou, taťkou a taky babičkou a dědou na nějaký větší výlet, tak abych měl kde spinkat. Docela se mi v ní zatím líbí :-)

 

Jo ale úplně největší novinka je, že den před svými 5.malými narozeninami (5.měsíců) máma zjistila, že mám první proříznutou hranku zoubku. Do zubu jako má táta to má ještě daleko, ale nebojte, já to doženu a brzo je rafnu :-D

Je až neuvěřitelné....

... jak ten čas rychle letí, včera jsem měl rovné 4 měsíce. Z malinkatého miminka, které jen leželo, křičelo a chtělo se chovat, se stal už skoro velký chlap :-)))
Vyrostl jsem o nějakých 10-12cm a přibral na dvojnásobek svojí porodní váhy.
Taky mlíčka už sním jednou tolik, když jsem odcházel z porodnice, zbaštil jsem stěží 60ml na jednu porci, dneska si dám hravě 130. :-)

Hodně jsem se toho i naučil, i když se to mámě někdy nezdá a pořááád se mnou není spokojená :-D
Umím zvedat pokrčené nožky nad plínku, sleduju hračky, chňapám po nich, jakmile něco ukořistím, první cesta vede do pusy, abych zjistil, jestli to není náhodou nějaká dobrota :-)
Pasu koníčky a héééč, už nepadám, když se nakloním na bok, abych si prohlídnul něco děsně zajímavého, tak se dokážu vrátit zase zpátky. Hrozně mě baví zkoušet, jestli to, co mám zrovna před sebou / pod sebou, vydává zvuky a tak do toho škrábu nehtíkama.
A mooooc rád se směju :-))) Na mámu, na tátu, na babičku i dědu, zkrátka na všechny, které mám rád.
Když se jo snažím, podaří se mi ze zad přetočit na bok, někdy až na bříško, takže už mě nemůžou pustit z očí, jsem totiž děsné šídlo.
Před spaním nejraději proháním rodiče sem a tam, aby mě otočili do správné polohy, když se otočím jako vrtule o 180° :-D

A posledních pár dní se snažím mamce dělat radost a zvládnout tzv. trakční test, dříve, když mě vleže potáhli za ručky, visela mi hlavička, jako miminku, ale teď už skoro pokaždé zvládnu nechat ji vodorovně s tělem. Musíme se ale zeptat sestřičky, jestli to zase nedělám špatně, jako když jsem ze začátku pásl koníčky.

Takže co mámo, když si tohle všechno přečteš černé na bílém --- jsem nebo nejsem šikula ? ;-)

Hlásíme se....

... po delší odmlce, během které se toho událo docela hodně.

Cipísek si odbyl druhou (a hurá, poslední) kontrolu kyčlí, víckrát nemusíme, všechno je v pořádku :-)

Včera jsme byli taky na kontrole na kardiologii, Kryštůfkovi kromě UTZ natočili i EKG a pan dr. vypadal spokojeně, takže nás taky propustil a kontrola jen v případě, kdy by se například v případě nemoci objevil nějaký šelest nebo něco podobného... Ulevilo se mi, i když přiznávám, že tady jsem s jiným výsledkem ani nepočítala a kontrolu brala jen jako formalitu.

Dál poctivě cvičíme 2 cviky Vojtovky, měli bychom 4 krát denně, ale je fakt, že ve vedrech, která nás poslední dny trápí, je Kryštůfek spavější a unavenější, takže maličko "švindlujeme" a stíháme jen 3x.
Samozřejmě, stejně jako většina dětí, cipísek u cvičení ječí, jako postřelený jelen, ale dobrou známkou toho, že to není o bolesti, ale nepohodlí a omezování pohybu, je to, že jakmile docvičíme, je schopný se na nás během lusknutí prstů tlemit od ucha k uchu.
Sestřička je z jeho pokroků spokojená.

Donedávna ale nebyla mamka, takže si prošla pár doooost hnusnýma depkama, když týden po týdnu viděla, jak poctivě dřeme a hlavička pořád nic, při "trakčním testu" (miminko na zádech se lehce potáhne za ručky a hlavička musí jít vodorovně s tělem nahoru, nezůstat viset dolů) cipísek pořád nic...

Když jsem to zmínila před sestřičkou, snažila se mě uklidnit, že je klidně dost dobře možné, že prcek bude tu šíji mít slabší pořád a tenhle test třeba nikdy nezvládne, ale nemusí to mít vliv na další vývoj... Dokonce mi tvrdila, že přesně rozumí mým pocitům a obavám, protože samotné se jí narodila přidušená holčička, která měla zakrvácené oční pozadí a měsíc neviděla.... A naprosto vystihla pocity, které mnou po nocích cloumají, zatím co jiné maminky se můžou chlubit, co už jejich dětičky umí a zvládají, já mám v hlavě jen kdy a ke kterému doktoru ještě musíme...

Umocněno tím, že všude v okolí se rodí samé krásné, hodné a hlavně zdravé dětičky, bezproblémovými pár hodin trvajícími porody, místo čehož my jsme dospěli ke skóru:
15% lidí se léčí s neplodností
0,2 - 0,4% (cca 200-400 dětí ročně ze 100 tisíc narozených) se potýkají se stejným průšvihem, jako Kryštofek
a dodatečně jsem ještě zjistila při čtení časopisu Maminka při jedné z posledních radostí, která mi zbyla (v horké vaně), že právě číslo, které jsem měla v porodnici, se věnovalo v článku "Chladem do života" hypotermii u dětí, které prodělaly u porodu závažnou komplikaci přidušení .... No řekněte, jaká je pravděpodobnost tohohle ??? :-o

tohle všechno už prostě bylo moc... Proč se tohle všechno musí stát právě mně a nemůžu mít ani tu maličkou špetku štěstí, že po nekonečném 5 let trvajícím čekání na ten maličký zázrak, si aspoň můžu užívat krásné zdravé miminko ??

Vylepšily to ale 2 probdělé a proslzené noci a následná cipískova odměna v podobě (snad správně) zvládnutého trakčního testu :-)

Takže už jsem zase plná optimismu a víry, že všechno to jeho "natahování na skřipec" a "mučení" má smysl :-)