Na nejlepší cestě domů

Přijatá jsem byla na oddělení v neděli 25.března a vypadalo to, že si nás nikdo nevšímá... Najednou se ale zlomil čtvrtek, paní, co se mnou byla na pokoji, už byla propuštěná... A ejhle, jako by se věci daly do pohybu.
Včera nám zkontrolovali kyčle - bez problému, kontrola za měsíc, pak jsme poklusem přejeli k paní dr. z oddělení, která už už chtěla jít domů, ale tak holt jí nezbylo nic jiného, než počkat, až se vrátíme, projela znovu sonem hlavičku (s konstatováním "ty máš krásnou hlavičku, krásné závity" :-D a pak ještě znovu ledvinky a močový měchýř a prohlásila, že to vypadá dobře.
Ještě nám vzali krev a moč, výsledky by měly být dneska odpoledne, tak snad to nebude nic, co by nás zabrzdilo na cestě za babičkou a dědou...

Dneska od rána je kolem nás kalup jako blázen... Nejdříve proběhla vizita, kde nám potvrdili, že od včerejšího večera máme sníženou dávku opiátů na mez, při které se odchází a která nám ještě zůstane měsíc až dva... Potom na nás přišel mrknout další pan doktor, tentokrát zkontrolovat ouška a taky pro nás měl dobré zprávy - ouška jsou v pořádku.

Další v řadě byla paní na rehabilitaci a polohování, ta nás trápila asi půl hodiny, maminka si pamatuje tak jednu desetinu, vysvětlila, jakou používat na začátku hračku, aby se nám netočila hlavička na jednu stranu a srovnali jsme pohled oček, kam patří...

Ale jednoznačně největší šok jsem zažila, když na pokoj vtrhla paní doktorka, která Kryštůfka odvážela v den jeho porodu. Celá vysmátá se ptala, jak se nám daří, pochválila, jak je krásný, jestli si ho může pochovat... a když přišla sestřička, prohlásilo něco, z čeho mi dodatečně přeběhl mráz po zádech....

"Přišla jsem se podívat na ten náš zázrak z JIPky"

........ A mě najednou znovu hrkly slzy do očí a uvědomila jsem si, že její prvotní odměřenost a jakoby chladnost, pramenila nejspíš z nejistoty jí samotné, jak to s ním dopadne a jestli mu dokáží pomoct... Ufff.... Znovu tvrdý náraz s realitou.....

Po včerejší depce....

přišel dneska optimističtější den...

Včera večer při koupání jsme měli o 26 gramů méně, než den předtím, zatím co kamarád na pokoji, který je sice malinký, ale baští jako o život, pravidelně cca 20 gramů přibírá, což mi samozřejmě náladu moc nezvedlo.

Probírala jsem to se sestřičkou, jestli na to může mít vliv, že cipísek má pokakanou takřka každou přebalovanou plenku, ale odpověď byla "No on má malé porce jídla"

Má mít 80ml... Ptala jsem se, jak to, když v papíru je napsané 60, to jsem se nedozvěděla, ale zato mi řekla, že krmit ho lavhičkou z Medely s dudlíkem calma pro kojené děti /neteče jim mléko samo, ale musí aktivně sát, jako při kojení/, je blbě, protože jak je Kryštůfek utlumovaný těmi léky, je spavý ještě více, než normálně a potřebuje to mléko cítit v puse, aby si ho nasál.

Tak jsem se fakt už vztekla (metoda poraď si jak umíš sám mi na oddělení tohoto typu opravdu nepřijde jako korektní) a rozhodla se, že přikládat k prsu ho prostě nebudu, ale odstříkám do každé skleničky kolem 160ml (porce na 2 krmení, tak aby se dala dvakrát ohřát, což je max. u mateřského mléka) a jednoduše mu to dám vysát přes cumel rovnou. I tak to stojí přesvědčování a trpělivost a notnou dávku buzení, ale aspoň si Kryšťa vezme 60ml nebo 70ml, což by mělo vyvolat konečně opačný trend na váze...
Dneska jsem to konzultovala s dr. při vizitě, který s tím souhlasil, že to tak mám dělat.

Co mi ale zvedlo náladu dneska nejvíce, bylo, když jsem se ráno ptala, jestli je už popsané EEG, tak nebylo a dr. slíbil, že se ještě poptá, že včera odpoledne to neměli.
Když se na nás přišel podívat ještě jednou odpoledne, tak už popis byl.... A tramtadadáááááá !!!

"Velké EEG, které vykazovalo malformity a největší obavu jsme měli z epilepsie, tak podle výsledku jeví chlapec jen známky utlumení z těch léků... Ale epilepsie se neprokázala. Takže my jsme spokojení".
Nejbáječnější slova, která jsem mohla slyšet :-)))))))))))

Je mi jasné, že naprosto vyhrané ještě není... Na druhou stranu, zase jedna báječná zpráva na naší cestě ke spokojenému domácímu soužití s tolik vytouženým miminkem... :-)

Pokračování ?

Omlouvám se za delší odmlku, od nedělního poledne jsem umístěna na oddělení intermediární péče a od nedělního večera je tady se mnou i cipísek :-)

Statečně bojujeme s krmením (kojení se moc nedaří, Kryšťula se přisaje, ale po třech sosnutích usíná), takže svoji dávku 60ml dostává před stříkačku s dudlíkem... No ale co, hlavně, že zatím máme mléko :-)

Podle dr. to vypadá na hospitalizaci cca týden až 10 dní, tak uvidíme...

páteční návštěva

23.3. byla i s taťkou, který měl největší kino z toho, jak si jeho potomek vesele pohrává s kozenou :-)

Zkoušet kojit je teď náš aktuální problém, musíme cipískovi vysvětlit, že je to mnohem lepší, než si jednoduše sosnout ze stříkačky, i když u toho musí vyvinout více energie.

Dneska se mu dařilo i bez kloboučku, o kterém mě den před tím sestřička přesvědčovala, že nejspíš bude potřeba, protože mám velké bradavky.
Kryštůfek ale klobouček nechtěl, možná i proto, že z něj mu delší dobu nic neteklo. Oproti tomu k nalitému prsu, které jsem úmyslně neodstříkala delší dobu, se přisál během chvilky... A pak už jen intenzivně sosal, sice s přestávkami na brknutí a odpočinek, ale nakonec si sosnul nějakých 20-25ml. A běda jak jsme ho odpojili, aby sestřička zvážila, jak to s ním vypadá... To bylo povyku :-)))

Pak už si z kozeny dělal jen lízátko a hračku (hele, nebude on to chlap? ), takže zbylou dávku 20ml dostal zase stříkačkou, aby mohl vesele schrupnout, do chvíle, než zase přiletí další dávka mňamky :-)

Pro maminku to vypadalo mnohem optimističtěji, než den předtím, jakkoli je mi jasné, že každý maličký krůček je u našeho cvrčka obrovský úspěch.

22.3.2012

Včera jsem byla za cipískem sama, bez tatínka, ten taky někdy musí pracovat, aby bylo na plínky, ubrousky a další nezbytnosti :-)

Znovu jsem dorazila v době, kdy se přihnaly dr., tentokrát s UTZ a že zkontrolují mozeček a ledviny, které na začátku vůbec nepracovaly a bylo tam prokrvácení.
Ledviny jsou jedna v pořádku, druhá má ještě zbytky krvácení, které se ale vstřebává.

Pak přišel na řadu mozeček... Tam se 3 doktorky (skoro jako 3 sudičky) radily až jedna z nich (ta nejpřísnější, která si Kryštůfka dovezla první den a btw vrchní lékařka) říkala, že něco tam vidět je, co není úplně normální, ale není to žádná katastrofa a že musíme počkat na velké EEG, které by mělo proběhnout dneska. Celkově to zhodnotila, že ona je nadmíru spokojená.

Druhá paní dr. mi začala vysvětlovat, že v nejbližší době se začne s "handlingem" (což jsem na netu našla jako rehabilitační metodu), že mi neřekne, že to bude úplně v pořádku, ale že rehabilitace umí dneska zázraky...
Velké EEG proběhne někdy během dneška, ale protože ho popisují jen nějací odborní lékaři, výsledek určitě nebudeme znát hned.

Kromě toho jsme zkoušeli cipíska přiložit, to se mu samozřejmě náležitě nelíbilo, přece se nebude namáhat s nějakým prsem, když může mít svoje jisté přes stříkačku s dudlíkem, že ? :-)
Nakonec to sestřička (její trpělivost bych chtěla mít) po asi 20 minutách vybojovala, Kryštůfek se přes klobouček přisál... A dokonce si vysosnul nějakých 6-8ml, což podle sestřičky je na první pokus úspěch.
Dneska bude "mučírna" pokračovat :-)))

Čeká nás dlouhá cesta...

... na které budeme muset překonat ještě velké množství překážek a klacků... ale prozatím je každá další návštěva uklidňující...

Zhruba od neděle 18.3. máme první dávky mlíčka - samozřejmě sondou a začínáme na 3ml, aby si pomaličku zvykal žaludek, střeva, zkrátka všechno, co dosud nebylo ničím zatěžováno. Do doby, než budeme na běžných dávkách, musí se zbytek živin potřebných pro danou váhu miminka, dodávat tělu infuzí.
Nejsme už zaintubovaní, zatím jsou vysoké jaterní testy a další hodnoty taky ještě nejsou zdaleka v normálu.

V úterý 20.3. si cipísek poprvé vytáhl svoji dávku mléka (už 15ml) ze stříkačky, takže mu vyndali nosní sondu. Během mojí návštěvy přišla na kontrolu oční paní doktorka, zkontrolovala oční pozadí, nerv ... a konstatovala, že z jejího pohledu tam žádný problém není (takováto miminka mívají krvácení na pozadí, které se časem vstřebá) a kontroly stačí podle potřeby.

Ufff.... Dneska nás ničím trápit nebudou, aby si cipísek aspoň den odpočinul... V nejbližších dnech nás čeká velké EEG, po kterém se začnou vysazovat tlumící léky.

Běžel den za dnem...

... já si připadala jako pacient ležící někde v hospici, kde je povolené snad úplně všechno... Ještě první večer po císaři mě přesunuli na oddělení gynekologie, abych nebyla na pokoji po císaři s nějakou maminkou.... Umístili mě na dvoulůžák, ale celou dobu jsem tam byla sama.... Neustále za mnou někdo chodil, porodní asistentky, které měly ten den službu, dokonce i nějaká "sociální sestra" z porodnice, která tam měla na starosti složité případy maminek s laktační psychózou a podobnými problémy... Nabízeli mi pomoc psychologa, psychiatra, nebo dokonce kněze... Měla jsem na pokoji televizi a mohla hrát i během dne a dokonce během vizity... Zkrátka všichni se všemožně snažili rozptýlit moje myšlenky.
Což samozřejmě v tu chvíli bylo naprosto nemožné.

Hlavou mi pořád běželo PROČ ??? Mohlo být něco jinak ? Mohla jsem udělat něco jinak já, nebo porodní asistentka ?
Spala jsem jenom, když jsem na pár desítek minut usnula vyčerpáním, celé úterý přemýšlela, jestli jsem vůbec schopná tohle zvládnout...

Tatínek mi každý den nosil informace o aktuálním vývoji a ještě pak večer, kdy znovu volal do nemocnice, posílal zprávy. Cipísek ale statečně bojoval, takže prvotní pondělí šokující stav (pro všechny, dodatečně přiznal i taťka, že ho to sebralo, když byli s babičkou u prcka a jemu tam pořád pípaly nějaké alarmy) se polehoučku začal měnit v lepší zprávy.
Největší problém v tu chvíli byly nefungující ledvinky, takže Kryštůfek měl maximální dávky diuretik, aby ho zbavovali tekutin, měl nestabilní tlak, tep... Další den už čural 30ml, což bylo malinko, ale nás to naplňovalo nadějí a vírou, že se to den ode dne zlepší...

Vzhledem k mému uspokojivému stavu mě už ve středu pustili na propustku na návštěvu. Nebudu nic předstírat a přiznám, že jsem ji celou proseděla, nevěřícně koukala na ty hadičky, drátky, monitory a nedokázala zastavit příval slz. Pohled na takové malé tělíčko, které tak statečně bojuje s tak velkou zátěží, ten prostě MOC bolí... :-(

Naštěstí se aspoň můj stav lepšil natolik rychle, že ve středu při vizitě dr. konstatoval, že pokud následující den dopadne dobře UTZ, pustí mě domů... Neváhala jsem ani minutu, zírat do stropu a přemýšlet jsem mohla i doma a navíc to mělo tu výhodu, že se za mnou mohl kdokoli stavit, aniž by před tím musel absolvovat 45 minut cesty autem... A konečně, ušetří to hodinu a půl času nejméně i taťkovi, který denně přijel za mnou, strávil se mnou nějaký čas, pak fičel do fakultky... a domů... Takhle se vydáváme denně jen z domu do fakultky a zpátky.

Každá další návštěva v nás vzbuzovala naději, že přece jen nebude tak zle, jak to hodnotila dr., když cipíska odvážela, postupně se stabilizoval tlak, přestal tak horečně kolísat i tep, okysličení se taky srovnalo, denně jsme pozorovali větší množství moči, která odcházela cévkou... Jenže člověk se prostě nechce oddat nějaké velké euforii, stojí nohama na zemi a přijímá každou další zprávu s úlevou, nejspíš v obraně, aby znovu nedostal přes d*žku a nespadl znovu na dno.

Každopádně samotné sestřičky a dr. byly překvapené, jak obrovský kus cesty Kryštůfek za prvních 5 dní urazil, jak moc velký bojovníček to je ...

Tak takhle ...

... si asi nikdo ten "nejkrásnější zážitek v životě ženy", tedy porod nepředstavoval...

Předem tohoto shrnutí bych ráda upozornila všechny nastávající maminky, aby dobře zvážily, jestli ustojí hodně hodně nepěkný sled událostí, který příchod našeho cipíska na svět provázely.....

Termín porodu jsme měli oficiálně stanovený na 14.března, ale proto, že jsme se 100% jistotu věděli, kdy se cipísek zadařil (díky IUI), věděli jsme taky, že je o 3 dny mladší... Přesto jsme netrpělivě vyhlíželi ten velký den D.

Když jsem se v pondělí 12.břena probudila s divným pocitem a chvátala na WC, už mi asi bylo jasné, že ta tekutina, která ze mě pomaličku odtéká, nebude moč, ale plodová voda....
Bylo 6 hodin ráno a já ještě netušila, že moje přirozená obava z porodu se změní v ten nejděsivější zážitek mého dosavadního života.
Vzbudila jsem tatínka, že asi jedeme, skočila vyměnit vložku a když bylo jasno, že jsem se asi nespletla... Uvařila jsem mu do termosky kafe, osprchovala se a v 7 hodin jsme vyráželi do Ostravy Vítkovic, místa, kde jsme se nakonec rozhodli rodit.
Krátce po 8.hodině už jsem ležela na křesle, dr. zkontroloval nález (čípek vstřebaný, pořád otevřená na prst volně), na UTZ se jevilo taky vše v pořádku, plodové vody bylo ještě dost, placenta nezasahovala do dolního sektoru, hlavička volně naléhala... A tak jsem byla odeslaná na porodnici, s tím, že dostanu ATB (díky GBS pozitivu muselo být miminko v době porodu pokryté) a budeme čekat...

V 9 hodin už jsem měla kapající Penicilin, asistentka mi začala natáčet monitor... A já psala tatínkovi, že může jet po svém, že to vypadá ještě na dlouho. První záznam miminka nejevil nejmenší problém, ozvy se pohybovaly mezi 130-150, záznam trvající 30 minut byl v pořádku... A všechno vypadalo na hladký "běžný" porod, jakých mívají týdně desítky.

Pak přišla dr., zkontrolovala mě... Konstatovala, že vzhledem k prasklé vodě, ale nulovým kontrakcím, mi zavede tabletku, protože jinak by to mohlo trvat taky den, dva nebo tři.

Do půl hodinky přišly bolesti, překvapily mě svojí silou, takže jsem je pořád rozcházela, trávila na WC a tak... v 10:40 přišla znovu asistentka, že natočíme další monitor... Tam už ale prcek nespolupracoval, srdíčko bylo sice slyšitelné, ale nenatáčelo se na záznam, tak že přejdeme na box a natočíme ho tam (napsala jsem ta´tkovi, ať to otočí, že mě přesouvají na box a tam už se mnou může být)... Tak už jsem ale tušila, že je něco špatně, ozvičky skákaly jako zběsilé, chvíli byly na 130 (když jsem při kontrakci prodýchávala jak jsem znala z kurzu), vzpátětí ale 99, 86, 98 ... V ten okamžik už asistentka neváhala, volala na kolegyni, ať okamžitě povolá dr. ... Ta tam byla než přišla druhá kontrakce (takže cca 2 minuty), vyšetřila mě /byla jsem na 3cm/ a prohlásila, že to ukončíme hned.
Stihla jsem ještě říct taťkovi, že nestihne dojet, že musím okamžitě na sál... Bylo 11:14.

Když jsme pak dávali dohromady sled událostí, zjistili jsme, že od té chvíle, kdy jsem s ním naposledy mluvila, uběhlo jen 15 minut a v 11:29 byl Kryštůfek na světě... Včetně zacévkování, nachystání všech přístrojů na mě, anestezie. Prostě fofr jako blázen.

Když jsem poprvé otevřela oči, cítila jsem kromě velké bolesti šílené třesení celého těla, které nešlo nijak ovlivnit, vedle mě seděl partner, hladil mě.... A já věděla, že se stalo něco šíleného... Za nějakou chvíli přišla dr. z fakultní nemocnice z JIRPu, naprosto bez emocí, chladně a stroze nám řekla, co se stalo, že potřebuje podpis s hypotermií, což je jediná možnost "léčby", že malý nedýchal, nebilo mu srdíčko, vdechl krev, dávali mu ještě na sále transfúzi, protože měl překyselený organismus, poškozený mozek, ale stupeň se neví... A že "jeho stav je kritický, zavolejte si, nebo se stavte za 3 hodiny"

V ten okamžik jsem měla pocit, že se zastavilo srdce i mně, na okamžik jsem přestala dýchat a z očí mi vyhrkly slzy, které se nezastavily ještě hodně, hodně dlouho.

Přítel volal hned mojí mamině, které slíbil dát vědět, popsal jí co se stalo, na což ona reagovala, že okamžitě sedají do auta a jede za ním... Naštěstí má s pseudotchýní skvělý vztah, takže ona byla jediná, která mu mohla dát oporu na to jet do fakultky...Do té doby oba seděli u mně, ačkoli to porušovalo všechny předpisy, ačkoli jsem ležela na jednom z porodních boxů, ktery momentálně nebyl potřeba, najednou všechno bylo jedno. Stav byl dokonce až tak zlý, že navzdory nařízení, že na JIRP mohou výhradně rodiče, udělali dr. výjimku a babičku pustili taky (po ujištění, že ten pohled zvládne).

Z fakultní nemocnice se zase vraceli zpátky za mnou do Vítkovic, seděli tam se mnou další hodinu a když už sestřičky začaly řešit, jestli nechci, aby tam někdo z nich spal (což jsem rezolutně odmítla, co by mi asi tak byli platní, stejně bychom jen řvali oba), už jsem je poslala domů... Bylo mi jasné, že jsou na tom stejně jako já, s tím rozdílem, že oni měli ještě reálný pohled na toho drobečka, ležícího v boxu a napojeného na tu spoustu drátků a hadiček :-(

Upřímně - nespal asi nikdo z rodiny...

Bejvák 39+1

Když jsem pořizovala poslední fotku někdy v 36.tt, opravdu jsem si myslela, že je poslední... Jak se ale ukazuje, prckovi se jeho současný byteček líbí a tak se rozhodl, že dříve prostě ne a ne se vyklubat :-)

V úterý (39+3) jedeme na kontrolu do porodnice, tak jsem sama zvědavá, jak postoupil (pokud vůbec) nález...

Malá rekapitulace

Jsme na konci těhotenství a tak je čas na malou rekapitulaci.

Toto "nejkrásnější období v životě ženy" jsem očekávala se značným napětím, trpěla jsem například utkvělou představou, že první 3 měsíce budu blít jako Amina :-D a tak se moje už tak monstrózní čísla na váze nebudou zvyšovat tak rychle...
Jaké bylo moje překvapení, když uplynul trimestr a já jsem objímala toaletní mísu jen dvakrát, z toho jednou vlastní vinou, když jsem měla výborný nápad vzít si na lačný žaludek předepsaný Ascorutin :-)

Netrpělivě jsem vyhlížela ony všude zmiňované těhotenské chutě, kdy je nastávající maminka schopná splácat páté přes deváté a nedělá jí problém zajídat kyselou okurku šlehačkou a podobně. Kupodivu ani tahle "radost" mě nepotkala. Trpěla jsem jen na občasné pár dní či týdnů trvající záchvaty chuti na určitou potravinu... Takže jsem například jeden měsíc PROSTĚ MUSELA mít denně aspoň 2 jablka, pak přišlo období, kdy jsem si denně vařila pytlík rýže, až si ze mne okolí dělalo legraci, že určitě budeme mít malého Číňánka :-D a tak podobně. Naštěstí jsem netrpěla ani na znechucení oblíbených potravin, takže jsem dál mohla snídat svoje oblíbené Gervais a šunku, jíst kus kus, tuňáka atd., vyhýbala jsem se jen známým náchylným potravinám, jako je tatarka nebo majonéza, nedovařená vejce, saláty, plísňové sýry a podobně.
Možná i díky toho jsem udržela váhový přírůstek jakž takž pod kontrolou a nabraných 10 kilo snad bude reálných časem taky shodit.

Nepostihly mě ani další "chuťovky" - migrény, hospitalizace, nejrůznější bolesti, otoky nohou, nemoci a tak dál.
Za celé těhotenství jsem tak zaznamenala jen neuvěřitelnou hormonální bouři (příteli by snad měla být nasazená svatozář, že ty moje nálady dokázal vydržet, já bych se někdy nekompromisně zastřelila :-D ) a dlouhotrvající pálení žáhy, na které naštěstí existuje spolehlivá pomoc - Rennie fruit.
V 9.tt mě vystrašilo 3 denní slabé krvácení a špinění, které naštěstí neznamenalo nic vážného a Popeláčka nijak neohrozilo.

Teď, pár dní před porodem, snad už můžu říct, že o co déle jsme na těhotenství čekali, o to hladší průběh  potom mělo. Nezbývá, než doufat, že stejně hladký bude i finiš a splní se mi moje představa o tom, že za 10 hodin od příjezdu do porodnice bude po všem :-)))

A až se mě někdo za pár měsíců nebo let zeptá - tak co, jaké to bylo? - že mu budu moct říct "Prima, klidně bych si to hned zopakovala" :-)