Na jedné straně obrovský šok, všechno mi to připadalo jako jeden velký sen, tohle přece nemůže být realita ? Vždyť já už si zvykla na ty desítky a možná stovky negativních testů, na to zklamání, když dorazila MS, nebo když jsem začala po transferu špinit... Co je sakra najednou tohle ?
Druhý pocit, který mě najednou přepadl, byl totální zmatek... Všechno to přišlo v naprosto nečekanou a "nevhodnou" dobu, týden před zjištěním // jsme zaplatili zálohu na dovolenou, na kterou ještě ke všemu měli jet spolu s námi i rodiče, já si koupila permici na cvičení... Prostě mě přepadl obrovský pocit zklamání, že zkazím dovolenou hlavně našim, kteří jinak sami nikam dál nejezdí a u kterých jsem už viděla počáteční náznaky totálního nadšení... Už si málem měnili eura, zajišťovali pojištění.... A já jim najednou měla říct, že se prostě nikam nepojede.
Vím, že jsou desítky těhotných, které běžně absolvovaly dovolenou u moře a nezanechalo to na nich nejmenší následky, ale já od prvního dne byla přesvědčená, že když jsme došli takhle daleko, nepos(kazím) to nějakým hloupým výletem 1000km daleko.
Když už jsem teda měla potvrzenou krev, jako první jsem to řekla mamině, aby věděla, na čem jsou... Samozřejmě jsem u sdělení, jak jsem jim všem zkazila dovolenou dojala sama sebe k hysterickému pláči :-D , načež jsem se dozvěděla, že jsem (cituji) "kráva blbá a že klidně bude jezdit už pořád jenom pod stan, pokud by to mělo vyjít" ... Tahle reakce pro mne nebyla až takovým překvapením, přece jenom, svoje rodiče nějaký ten pátek znám a tak jsem už předem partnerovi říkala, že na jeho návrh, že pojedou teda oni sami 3, absolutně nepřistoupí.
Prozatím jsme se domluvily, že to necháme v tajnosti, přece jen, ne že bych byla tak pověrčivá, pokud to nemá klapnout, tak je jedno, kdy se to prozradí... Ale od začátku našeho boje jsem do všeho zasvěcovala co nejméně lidí, protože jsem nebyla zvědavá na případné lítostivé a konejšivé pohledy a řeči po případném neúspěchu.
V neposlední řadě mě přepadla obrovská vlna zodpovědnosti... Celou dobu jsem o tohle bojovala... A najednou se mi hlavou honí myšlenky "Jsem na to dost připravená?" "Dokážu já se vůbec o takového drobečka postarat?" "Nezůstanu nakonec na všechno sama, bez pomoci partnera?" "Jak se s tím vším poperu, dokážu ze dne na den totálně převrátit svůj život?"
Od svého domácího mazlíčka jsem se dočkala "podpory" v podobě prohlášení, že když to zvládne kdejaká morgna (rozuměj občanka menšinové populace), i moje o 10 let mladší pseudo švagrová, tak to zvládne i cvičená gorila.
Jedna zlatá duše z BBN (maminka 2 nááádherných holčiček) mi pak ještě dodala odvahu slovy o tom, že se nemám bát, že ony jsou miminka tak nějak nerozbitná.
Žádné komentáře:
Okomentovat