Dneska mám hroznou potřebu si takhle černé na bílém "postěžovat" :-)
Po všem, čím jsme na cestě za miminkem museli s partnerem projít, jsem došla k postoji, že takhle niterné věci prostě nemám potřebu sdílet téměř s nikým, kromě nejbližší rodiny a pár výjimečných lidí...
O to více mě šokovalo, když mi včera přišla SMSka od sestřenice (se kterou jsem se běžně stýkávala, ale po narození jejího druhého mimča, kterému je už rok :-o jsem nějak necítila potřebu ji vyhledávat) a ve které stálo, že zaslechla něco o tom, že jsem těhotná a jestli je to pravda...
V první chvíli jsem začala pátrat, jestli někdo z obeznámených lidí něco neprozradil, přes mé výslovné přání, že tohle téma nepovažuji za běžné konverzační téma při setkání na ulici, jak se tomu často stává.
Nikdo z nich to ale nebyl. Stroze jsem zprávu potvrdila (s jednoznačným odmítnutím, že nejsem žádná "těhulka" ... safra práce, jak já tyhle přiblblé zdrobněliny nemám ráda :-D ) a zjišťovala dál, kdo že je tím tajemným zdrojem.
Nakonec jsem se dopátrala.... A teď se podržte.... Holčina, která se mnou byla na porodním kurzu, chodila na SŠ s mojí ségrou, párkrát mě viděla (já jí nepoznám a doteď netuším, která nastávající mamina to je), její sestra zase do školy s tou sestřenicí.... A tak se informace donesla až k ní.
No chápete to ??? Když si představím, co lidi, kteří mě sotva znají a ví o mně velké houby, motivuje k tomu, aby se o mně vůbec zmiňovali, stoupá mi adrenalin...
Asi nejsem ještě v té správné věkové kategorii (drbna s.r.o.), ale snažím se respektovat zásadu, že ať mi řekne kdokoli cokoli, neptám se dotyčné osoby, dokud se sama nezmíní... Když se nezmíní, nejspíš k tomu má své důvody, že ?
V konečném důsledku by se to všichni stejně dozvěděli, ale až ve chvíli, kdy se bude z čeho radovat, tedy až se malý popeláček narodí. Pak ať projeví svoji radost z nového života, pak ať gratulují atd. Ale teď ? Ještě zdaleka není nad čím jásat, jsem realistka a tak si moc dobře uvědomuji, že dokud neleží v postýlce vedle mne zdravé miminko, nic není jisté. A rozhodně nejsem z těch, které by při každém setkání chtěly odpovídat na všetečné otázky typu "Už kope?" "Už víte, co to bude?" "Jak se bude jmenovat?" "Kde chceš rodit?" "Už máte vyhlídnutý kočár?" a spoustu dalších všetečných dotazů ...
Chápu, že spousta lidí tenhle můj postoj nepochopí... Ale je mi to v globále jedno... Těhotenství, obavy z budoucnosti a péče o miminko, růst toho malého človíčka ve mně... považuji za natolik intimní a niterné záležitosti, že si prostě sama chci vybrat, s kým je budu sdílet a s kým ne. Děkuji za pochopení............
Žádné komentáře:
Okomentovat